Ústavní soud I.ÚS 1833/25

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 2 T 77/2022 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2022 sp. zn. 4 To 539/2022 uznán vinným přečinem krádeže. Tyto rozsudky zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1873/23 ze dne 7. 8. 2024. Poté okresní soud rozhodl opětovně tak, že rozsudkem ze dne 18. 11. 2024 stěžovatele odsoudil za přečin krádeže k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 12 měsíců.

V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl, že stěžovatel vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 39 T 136/2020 ze dne 4. 1. 2021. Tento výrok odůvodnil obvodní soud tím, že stěžovatel spáchal ve zkušební době skutek, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 T 134/2023 ze dne 11. 12. 2024, a to k souhrnnému trestu (ve vztahu k výše uvedenému rozsudku téhož okresního soudu ze dne 18. 11. 2024) odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 36 měsíců. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život, neboť se opakovaně dopustil trestné činnosti.

Městský soud v záhlaví označeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení obvodního soudu. Městský soud se ztotožnil s posouzením věci okresním soudem a dodal, že podle e-mailu ze dne 16. 4. 2025 si stěžovatel "byl velmi dobře vědom své potřeby účastnit se veřejného zasedání, že chápal podmínky trestního řízení, že však na toto veřejné zasedání zapomněl v důsledku své nepozornosti" (viz bod 8 odůvodnění usnesení městského soudu). Dále městský soud shledal, že ve výše uvedené věci vedené u okresního soudu sice kasačně zasáhl Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1873/23, nicméně poté okresní soud rozhodl znovu a uznal stěžovatele vinným celkem čtyřmi přečiny, jichž se ve zkušební době dopustil.

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, jelikož má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel zejména namítá, že se sice neúčastnil veřejného zasedání (a nepopírá, že o něm věděl), avšak soud vycházel z neúplných skutkových zjištění a ve spise nebyla založena kopie nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1873/23. Rovněž obvodní soud údajně neměl k dispozici všechny lékařské zprávy a znalecký posudek, ze kterých mají plynout stěžovatelovy zdravotní obtíže, v jejichž důsledku "má sníženou schopnost porozumět právnickým formulacím poučení, které je na formuláři předvolání vytištěno". Stěžovatel namítá, že panovaly pochybnosti o jeho schopnosti chápat důsledky absence u veřejného zasedání, a že jej tudíž měl soud nechat předvést. Obvodní soud měl napadené usnesení zrušit autoremedurou, neboť mu stěžovatel druhého dne zaslal omluvný e-mail. Městský soud přičetl e-mail stěžovateli k tíži, aniž by zkoumal, zda orientace v čase není rovněž oblastí, na niž má jeho duševní stav vliv. Stěžovatel argumentuje také nedostatečným dokazováním, neboť si rozhodující soudy údajně neopatřily všechny příslušné trestní spisy. V posledku stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených usnesení podle § 79 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.

Stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími způsobem, který je částečně mimoběžný s jejich obsahem. Soudy neměly pochybnosti o stěžovatelově duševním stavu, neboť jednoznačně uzavřely, že z pozdní omluvy neúčasti na veřejném zasedání plyne, že si stěžovatel byl nutně vědom významu zasedání a své účasti na něm. Stěžovatel nijak neosvědčil, že by se zasedání neúčastnil z mimořádného a nepředvídatelného důvodu, a rozhodnutí soudů v tomto směru blíže nezpochybnil. Stěžovatel pouze obecně argumentoval svými údajně dlouhodobými zdravotními obtížemi. Z přiložené lékařské zprávy ze dne 9. 6. 2023, již stěžovatel podrobněji nerozvíjí, neplyne žádná zásadní informace pro interpretaci jeho e-mailové omluvy. Proto ani nelze shledat, že dobrovolnou neúčastí na veřejném zasedání bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Rovněž z napadených usnesení neplyne vada v procesu dokazování. Stejně tak se z nich nepodává, že by soudy rozhodly bez dostatečných podkladů ve spisech, přičemž ani tuto námitku stěžovatel blíže neodůvodnil.

Snaží-li se stěžovatel naznačit, že vyhovující nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1873/23 má pro něj mít příznivé následky i v nynějším případě, pak taková eventualita není ničím odůvodněna. Městský soud vzal rozhodnutí Ústavního soudu na zřetel, podrobně rekapituloval vývoj rozhodnutí obecných soudů pravomocně odsuzujících stěžovatele za tam uvedenou trestnou činnost a v souladu s ústavním pořádkem uzavřel, že bylo namístě, aby stěžovatel trest odnětí svobody vykonal. Z časových souvislostí relevantních soudních rozhodnutí ve věcech stěžovatele plyne, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1873/23 nebránil vydání nyní napadených usnesení.

Proti důvodům samotného uložení výkonu trestu odnětí svobody, způsobeného opakovanou trestnou činností ve zkušební době, stěžovatel věcně neargumentoval.

Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v přiměřené době.