Ústavní soud I.ÚS 1848/25

Městský soud v Praze vede řízení o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli na zaplacení 8 400 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu postavení stěžovatele jakožto směnečného rukojmího. K posouzení pravosti podpisu stěžovatele na směnce nechal městský soud zpracovat znalecký posudek. Napadeným rozhodnutím městského soudu bylo znalkyni přiznáno znalečné ve výši 29 848 Kč (výrok I) a současně účastníkům řízení uloženo, aby se ve lhůtě 15 dnů ke znaleckému posudku vyjádřili (výrok II).

Proti výroku I podal stěžovatel odvolání, v němž namítl zejména, že znalecký posudek je neúplný a nepřezkoumatelný, neboť vykazuje množství formálních i obsahových vad, a naopak v něm absentují povinné náležitosti. Vyjádřil rovněž pochybnosti o oprávnění znalkyně zpracovat znalecký posudek. Vrchní soud v Praze však výrok I usnesení městského soudu potvrdil. Posudek obsahuje všechny zákonné náležitosti (bod 17 usnesení vrchního soudu), je přezkoumatelný (bod 19) a znalkyně byla k jeho vypracování oprávněna (bod 18).

Ústavní stížností stěžovatel napadá obě usnesení obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož znalecký posudek vypracovala osoba, která není odborníkem z daného odvětví. Současně stěžovatel znovu rekapituluje, jaké vady podle něj znalecký posudek vykazuje. Soudy rovněž porušily základní právo stěžovatele vlastnit majetek, a to tím, že znalkyni bylo přiznáno znalečné, jehož výše zřejmě není adekvátní kvalitě znaleckého posudku. Podle názoru stěžovatele takovéto porušení práva na spravedlivý proces nelze podceňovat a vyčkávat na to, jakým způsobem soud se znaleckým posudkem naloží a koho výše znalečného zasáhne.

Ústavní stížnost je nepřípustná, co se týče napadeného výroku II usnesení městského soudu, kterým byli účastníci řízení vyzváni k vyjádření. Proti tomuto výroku ostatně stěžovatel nepodal ani odvolání a ničeho proti němu nenamítá (přestože jej v ústavní stížnosti napadá).

Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a v takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu o odmítnutí stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost proti rozhodnutí o znalečném je sice formálně přípustná, jelikož stěžovatel napadá rozhodnutí, proti němuž již neexistuje další opravný prostředek. Podstata námitek stěžovatele se však zcela míjí s obsahem rozhodnutí městského soudu a jde rovněž o námitky, které jsou v této fázi řízení předčasné. V řízení, které se týkalo odměny znalkyně, vznesl stěžovatel námitky o její údajné neodbornosti či neodůvodněnosti a vadám znaleckého posudku. Konkrétně uvedl: "Stěžovatel je tak již v této fázi řízení postižen na svých ústavních právech popsaných v této ústavní stížnosti, neboť Znalecký posudek mu může způsobit závažnou újmu, pokud bude u obecných soudů přijat jako důkaz." Již z toho je patrné, že stěžovatel ve skutečnosti nemá námitky proti odměně znalkyně, ale proti závěrům, ke kterým dospěla, a tedy stěžovatel staví svou argumentaci na pouhých domněnkách o tom, jak obecné soudy v budoucnosti vyhodnotí konkrétní důkaz - znalecký posudek. Ústavní soud však logicky (v souladu se svým postavením) nemůže hodnotit důkazy ve chvíli, kdy tak ještě neučinily ani samy obecné soudy, a kdy řízení v této věci nebylo pravomocně skončeno. Vrchní soud se navíc všemi námitkami stěžovatele zabýval.

Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.