I.ÚS 1866/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1866/22 ze dne 16. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Lenkou Pokornou, advokátkou se sídlem Chrudim, Rooseveltova 335, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022 č. j. 11 Tdo 212/2022-357, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021 č. j. 14 To 244/2021-324 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 5. 2021 č. j. 7 T 12/2021-295, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 9. 2021 č. j. 7 T 12/2021-317, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními trestních soudů, neboť i samotná poškozená měla oproti skutkové větě popisovat jeho jednání jako méně závažné. Uvádí, že skutková zjištění nepostačují pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, konkrétně má za to, že nenaplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu. V rozporu s právem na spravedlivý proces je podle něj také výrok o vině, neboť zde absentuje údaj vyjadřující subjektivní stránku trestného činu. Trestním soudům vytýká, že neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, v čemž spatřuje porušení principů nullum crimen, nulla poena sine lege. Stěžovatel má za to, že trestní soudy pochybily, když nedůvodně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků P. V. a Z. H., a považuje to za projev jejich libovůle, porušení svého práva na obhajobu, zásady presumpce neviny a rovnosti účastníků. Namítá, že trestní soudy nebyly oprávněny předjímat, zda by tyto důkazy byly způsobilé zvrátit důkazní situaci v jeho prospěch. Tvrdí, že se trestní soudy zaměřily toliko na provedení důkazů navržených obžalobou a na prokazování okolností v jeho neprospěch, čímž měly postupovat v rozporu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Trestní soudy podle něj ani neobjasnily, proč vzaly za základ svých skutkových zjištění toliko výpověď poškozené, a to navíc pouze částečně, resp. nedostatečně zdůvodnily důkazní postup, čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána a trestní soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci svého odvolání a dovolání. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a postup obecného soudu by tedy nesl rysy svévole (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v sérii jeho námitek směřujících proti výsledkům provedeného dokazování a skutkovým zjištěním, ke kterým trestní soudy na jeho základě dospěly. Nesdílí tak ani jeho přesvědčení, že jeho vina ze spáchání stíhaného skutku nebyla spolehlivě prokázána a trestní soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. V projednávaném případě nenastala procesní situace, kdy by proti sobě stály dvě zcela rovnocenné verze událostí, ani po provedeném dokazování nepřetrvaly důvodné pochybnosti o určité části skutkového děje. Aplikace zásady in dubio pro reo tedy nebyla namístě. Nalézací soud vycházel především z výpovědi poškozené podpořené výpověďmi dalších svědků, kteří byli jednání stěžovatele vůči poškozené přítomni, a to zejména jejich nezletilými dětmi a svědkyněmi J. V. a Ž. B. Věrohodnost výpovědi poškozené byla podpořena i znaleckými posudky. Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") tyto usvědčující důkazy řádně popsal a jejich hodnocení přesvědčivě odůvodnil (srov. zejména č. l. 8-9 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud proto považuje za zjevně neopodstatněné stěžovatelovo tvrzení, že trestní soudy vzaly za základy svých skutkových zjištění toliko výpověď poškozené a nedostatečně odůvodnily hodnocení provedených důkazů. Pokud jde o námitku stěžovatele, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, respektive že byla namístě aplikace zásady subsidiarity trestní represe, odkazuje Ústavní soud na č. l. 5 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a č. l. 12-15 usnesení Nejvyššího soudu, kde se s těmito námitkami soudy přesvědčivě vypořádaly, přičemž Ústavní soud nenachází důvod k tomu, aby jejich závěry jakkoli rozporoval. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, protože jednání stěžovatele vykazuje vysokou společenskou nebezpečnost. Stěžovatel poškozené způsoboval těžké příkoří po dobu téměř šesti let. Tomuto jednání navíc byly přítomny nezletilé děti stěžovatele a poškozené a následkem jednání stěžovatele byl vznik úzkostně depresivní poruchy u poškozené. Úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe tak v daném případě vůbec nejsou namístě. Ústavní soud se dále ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že výrok o vině plně vyhovuje požadavkům § 120 odst. 3 trestního řádu (srov. č. l. 14 usnesení Nejvyššího soudu). Z judikatury vyplývá, že ve skutkové větě výroku o vině není třeba výslovně specifikovat formu zavinění, když tato je zřejmá i bez jejího přímého vyjádření (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1361/2021). V projednávané věci jsou ze skutkové věty výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu patrny všechny skutečnosti svědčící o úmyslném zavinění stěžovatele a jiná forma zavinění nepřichází v úvahu. Bylo by absurdní tvrdit, že stěžovatel poškozenou urážel, ponižoval, chytal pod krkem a jinak fyzicky napadal z nedbalosti, respektive že nebyl srozuměn s tím, že takové jednání bude poškozené působit těžké příkoří. Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby