Ústavní soud I.ÚS 1871/24

Stěžovatelé se ústavní stížností podanou dne 27. června 2024 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (v petitu ústavní stížnosti i v její části I uvedl jejich právní zástupce jiné usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3337/2023-144 ze dne 21. prosince 2023, to je však zjevně usnesení týkající se jiné věci a jiných účastníků řízení, jak se podává z řízení sp. zn. I. ÚS 791/24, v němž vystupuje tentýž právní zástupce, jde tedy zjevně o chybu v psaní vzniklou kopírováním částí textu).

Ústavní soud zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato lhůta je propadná; s jejím uplynutím právo k podání ústavní stížnosti zaniká a k jejímu prodloužení nemá Ústavní soud ani jiný orgán pravomoc.

Právní zástupce stěžovatelů v ústavní stížnosti uvedl, že mu bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu doručeno do datové schránky dne 26. dubna 2024. To prokázal též připojením doručenky datové zprávy.

Posledním dnem zákonné dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tak byla středa 26. června 2024.

Ústavní stížnost byla prostřednictvím systému datových schránek podána až ve čtvrtek 27. června 2024 v 0:15. Stěžovatelé tedy ústavní stížnost podali po uplynutí lhůty (opožděně). Jejich právní zástupce si této skutečnosti byl zjevně vědom, neboť k ústavní stížnosti připojil sdělení, že ji měl připravenu (dokončenu) již ve středu 26. června 2024 v 19:33 večer, kdy ji měl také v úmyslu odeslat, nicméně v důsledku výpadku elektrické energie v souvislosti s bouřkou tak mohl učinit až po půlnoci v 0:10 hodin. Své tvrzení o objektivní nemožnosti splnit lhůtu však právní zástupce nijak neprokazuje. Podstatné ovšem je, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zákonná a nelze ji nijak prodlužovat, ani její zmeškání prominout, jak již bylo uvedeno výše. Nadto jde o lhůtu dvouměsíční, poskytující velkorysý časový prostor k jejímu uplatnění. Riziko spojené s podáním ústavní stížnosti v posledních hodinách a minutách nesou stěžovatelé.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.