Ústavní soud I.ÚS 1873/24

Stěžovatelka se v řízení před správními soudy domáhala zrušení rozhodnutí o odstranění stavby dvojdílných vrat. Rozhodnutí správních orgánů potvrdil Krajský soud v Plzni i Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud zasáhl do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Nejdříve odlišil fáze řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby. Odlišná a nezávislá povaha obou řízení omezuje okruh námitek, které může žalobkyně v řízení uplatnit. Správní orgány dospěly k závěru, že stavba nikdy nebyla povolena, a to ani dodatečně, přestože vyžadovala povolovací úkon stavebního úřadu. Tento závěr správních orgánů je dle krajského soudu přezkoumatelný. Stěžovatelka v řízení namítala řádu dalších námitek, které se týkaly existence účelové komunikace. Krajský soud však zdůraznil, že povaha účelové komunikace není pro přezkum rozhodnutí o odstranění stavby zásadní.

Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu potvrdil. Dle Nejvyššího správního soudu je existence účelové komunikace zásadní pro řízení o odstranění překážky dle zákona o pozemních komunikacích. Povaha řízení o odstranění stavby, o které šlo v tomto případě, je však odlišná. Nejvyšší správní soud považoval za nepřípustnou námitku stěžovatelky, která se týkala otázky, zda stavba vyžaduje stavební povolení. Tuto námitku stěžovatelka mohla uplatnit v žalobě, ale neučinila tak. Nejvyšší správní soud rovněž odmítl námitky ohledně porušení práva na spravedlivý proces a porušení základních zásad správního řízení, které se týkají převážně tvrzené neschopnosti správních orgánů po dobu 30 let rozhodnout. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je primárně povinnosti stavebníka zajistit legalizaci stavby.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecně uvádí, že argumentace Nejvyššího správního soudu je nesprávná. Nejvyšší správní soud se nezabýval její kasační námitkou týkající se charakteru pozemků, které se měly věnovat už správní orgány v řízení o odstranění stavby. Právě v tomto opomenutí spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že již před 30 lety byl nastaven pokojný stav, do kterého by nemělo být zasahováno.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky ochrany svých práv, které měla k dispozici.

Ve věci došlo ke změně zpravodaje, neboť původní soudce zpravodaj Tomáš Langášek byl ve smyslu § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyloučen pro podjatost usnesením ze dne 10. 7. 2024 č. j. I. ÚS 1873/24-12. Jako předseda senátu se totiž podílel na přijetí rozsudku Nejvyššího správního soudu, který je napaden touto ústavní stížností. Předseda Ústavního soudu následně podle § 9 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu (č. Org. 01/24) přidělil tuto věc soudci Janu Wintrovi jako novému soudci zpravodaji. Namísto vyloučeného soudce Tomáše Langáška pak podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 1 rozvrhu práce nastoupila soudkyně Veronika Křesťanová.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tak jeho úkolem přehodnocovat právní a skutkové otázky, ke kterým dospěly správní soudy. Do jejich rozhodovací činností zasahuje pouze v případě, pokud na základě ústavní stížnosti zjistí, že došlo k porušení ústavně zaručených práv. Z práva na spravedlivý proces přitom vyplývá povinnost obecných soudů řádně odůvodnit své rozhodnutí. Součástí této povinnosti je i řádné vypořádání se s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to v míře jejich závažnosti. (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1589/07, bod 11, a II. ÚS 390/23, bod 18) V tom však Nejvyšší správní soud v projednávané věci nepochybil.

Stěžovatelka převážně tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její námitkou ohledně charakteru pozemků, na nichž se stavba nachází. Nejvyšší správní soud se však s touto námitku vypořádal velmi důkladně. Vysvětlil, že taková námitka nemůže vést k úspěchu žaloby o odstranění stavby. Zároveň tato otázka není podstatná ani pro určení správního orgánu, který by měl o věci rozhodovat. Existence účelové komunikace a tedy možnost vést i řízení o odstranění nepovolené překážky nemění nic na věcné příslušnosti stavebního úřadu v daném případě vést řízení o odstranění stavby (viz body 14 a 15 napadeného rozsudku) Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále upozorňuje, že řešená situace byla nastavena již před 30 lety a do pokojného stavu by nemělo být zasahováno. I s touto námitkou se však Nejvyšší správní soud srozumitelně a přesvědčivě vypořádal (viz bod 21 jeho rozsudku). Způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelčinými námitkami, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud tak v daném případě neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.