I.ÚS 1898/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1898/09 ze dne 17. 2. 2010 N 27/56 SbNU 299 Počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení pokuty ve správním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. února 2010 sp. zn. I. ÚS 1898/09 ve věci ústavní stížnosti MEDIAREX COMMUNICATIONS AND CONSULTING, s. r. o., IČ: 266 99 249, se sídlem Praha 1, Prokopská 8/296, proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 2007/771/had/MED, č. j. had/2762/08, kterým byla stěžovatelce z důvodu uvedení spotřebitele v omyl o účincích výrobku uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč za zpracování reklamního spotu na přípravek MaxiCor, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 č. j. 5 Ca 215/2008-56, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba proti uvedenému správnímu rozhodnutí, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009 č. j. 9 As 16/2009-99, jímž byla v dané věci zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost. Výrok I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 č. j. 5 Ca 215/2008-56 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009 č. j. 9 As 16/2009-99 byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a současně bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a její právní jistota dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Proto se uvedená rozhodnutí ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť prý jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatelka dále poukázala na čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i na čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a tam uvedený princip, že státní moc má být vykonávána jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, jakož i princip umožňující ukládat povinnosti pouze na základě zákona. Shora uvedeným rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč pro porušení § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o regulaci reklamy"). Stěžovatelka jej měla porušit tím, že byla zpracovatelkou reklamního spotu na přípravek MaxiCor (kód F188, mutace 5), který byl vysílán premiérově dne 26. 7. 2006 na programu Prima televize a reprízován opakovaně v době od 26. 7. do 13. 8. 2006 na programech ČT 1 a Prima televize. Podle názoru správního orgánu i správních soudů vzbuzuje tvrzení v předmětné reklamě v adresátu reklamy (spotřebiteli) dojem, že prezentovaný přípravek MaxiCor má schopnost účinně bránit usazování cholesterolu a tím výrazně snižovat riziko infarktu a mrtvice a prodlužovat tak lidský život, čímž vyvolává ve spotřebiteli omyl. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byla správní žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí zamítnuta. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze nepřípustně opominuly, že za porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy byla stěžovatelce uložena pokuta až po uplynutí zákonem stanovené jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty stanovené v § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. Odkázala na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 1/2001 (publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu, 9/2004, č. 329), s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 167/94, podle kterého k určení počátku prekluzivní lhůty k uložení pokut postačí, aby vzniklo důvodné podezření z porušení povinnosti. Dnem, kdy se správní orgán o porušení povinností dozvěděl (tedy seznal, že došlo ke správnímu deliktu), je den, kdy je tato skutečnost správnímu orgánu oznámena nebo zjištěna jeho pracovníky při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi. Stěžovatelka má za to, že porušení povinnosti musel správní orgán zjistit již v rozmezí měsíců, kdy byl reklamní spot vysílán v televizi. Rozhodnutí o uložení pokuty tak bylo vydáno po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty. Stěžovatelka dále zpochybňovala naplnění skutkové podstaty daného správního deliktu. Namítla také, že posuzování správního orgánu bylo v rozporu s § 6b zákona o regulaci reklamy, neboť dle citovaného ustanovení odpovídá zpracovatel společně a nerozdílně se zadavatelem. Proto nemohla být v řízení uložena pokuta samostatně zadavateli i zpracovateli. Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. K výzvě Ústavního soudu podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 9 As, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Uvedl, že základních, resp. obecných práv, zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, se lze domáhat jen v návaznosti na další zaručená práva. Pokud pak stěžovatelka poukázala na porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení čl. 6 Úmluvy), prohlásil, že v předmětné věci nemohlo být do tohoto práva zasaženo, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky projednal a ve věci rozhodnutí vydal. To, že nevyhověl návrhu a celou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou, neznamená zkrácení stěžovatelky v jejích právech. Proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí. K tvrzenému porušení čl. 17 Listiny pak Nejvyšší správní soud uvedl, že v žádném případě nemohlo dojít k porušení práva na informace, neboť napadený rozsudek ani svobodu projevu ani právo na informace nepopírá. Podstatnou částí ústavní stížnosti je tedy opakování námitek užitých již v kasační stížnosti. Při posouzení problematiky podmínek naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy soud vycházel z relevantní judikatury, jak je uvedeno na str. 103 a 104 napadeného rozsudku. Námitku stěžovatelky o odpovědnosti za obsah reklamy soud neuznal z důvodů uvedených na str. 104 a 105 zmíněného rozsudku. Pokud jde o namítané uplynutí zákonem stanovené subjektivní jednoroční prekluzivní lhůty, Nejvyšší správní soud odkázal na obsah kasační stížnosti, z níž je patrné, že stěžovatelka takovou kasační námitku vůbec neuplatnila, takže se jí Nejvyšší správní soud zabývat ani nemohl. Podle účastníka tak stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry správního orgánu. Zopakoval, že Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva a může zasáhnout pouze v případě, kdy výklad a aplikace právních norem vykročí z mezí ústavnosti. To se však nestalo, neboť Nejvyšší správní soud se od ustálené judikatury neodchýlil. Nejvyšší správní soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 5 Ca, která uvedla, že stěžovatelka jen opakuje žalobní námitky a vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím správních soudů v její věci. Proto odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s názorem stěžovatelky, že za okamžik, od kterého počíná běžet subjektivní jednoroční prekluzivní lhůta, tj. kdy se stěžovatelka dozvěděla o porušení povinnosti, lze považovat den, respektive období, kdy byla reklama prezentována v televizním vysílání. Dále správní orgán uvedl, že dozorový orgán nemusí, jestliže je prokázáno, že reklama obsahuje nedovolená terapeutická tvrzení, dokazovat, že reklama současně uvádí spotřebitele v omyl, neboť již samotné přisuzování nebo naznačování specifikovaných vlastností zákon jako uvádění v omyl presumuje. K tomuto výkladu zavazuje i tzv. doktrína nepřímého účinku směrnice, dle které se má při více možných výkladech vnitrostátního práva upřednostnit ten výklad, který odpovídá smyslu a cílům směrnice (v této souvislosti správní orgán odkázal na dvě směrnice Evropského parlamentu a Rady). Dále správní orgán uvedl, že § 6b odst. 1 zákona o reg