Ústavní soud I.ÚS 1933/25

Stěžovatelka se domáhala zrušení zajištění automobilu Škoda Fabia R5 s tvrzením, že je jeho vlastníkem - s ohledem na toto tvrzení jí také bylo přiznáno postavení zúčastněné osoby. Automobil je však podle Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně ve skutečnosti ve vlastnictví společnosti B; převod na stěžovatelku byl pouze zastírací a fakticky má automobil ve své dispozici obviněný R. O., který společnost B používal jako jakousi schránku svého majetku (body 6, 15 a 16 usnesení krajského státního zastupitelství). Krajské státní zastupitelství proto zamítlo žádost stěžovatelky o zrušení zajištění. Krajský soud v Brně následně stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského státního zastupitelství zamítl. Poukázal mj. na to, že stěžovatelka podává žádosti o zrušení zajištění opakovaně, přičemž skutkový stav se od posledního rozhodnutí nikterak nezměnil.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení krajského soudu a krajského státního zastupitelství, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva. Namítá, že v řízení o návrhu na zrušení zajištění automobilu nebylo dostatečně prokázáno, že by automobil sloužil jako nástroj trestné činnosti, a zároveň nebylo přihlédnuto k jejímu vlastnickému právu, které orgány činné v trestním řízení setrvale ignorují. Krajský soud tím podle stěžovatelky porušil její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces, neboť "přezkumem krajského soudu prošel nepřezkoumatelný závěr", a rovněž nebyly dostatečně vypořádány stížnostní důvody.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu o odmítnutí stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Jak upozornil již krajský soud, stěžovatelka opakovaně žádá o zrušení zajištění, a to s totožnými námitkami. Veškeré námitky stěžovatelky přitom již byly opakovaně vypořádány. Krajský soud v bodě 7 a 9 napadeného usnesení uvedl, že zajištěný automobil byl prokazatelně užíván jako nástroj trestné činnosti, konkrétně k odvozu reklam při automobilových závodech. Krajský soud také opakovaně stěžovatelce vysvětlil, že pokud je automobil zajištěn jako nástroj trestné činnosti, není rozhodující, kdo je jeho vlastníkem.

Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatelky směřující proti délce trvání zajištění automobilu. Judikatura Ústavního soudu nestanoví žádnou konkrétní hranici trvání doby zajištění; ta se individuálně odvíjí od rozsáhlosti trestné činnosti a především vychází ze smyslu a účelu tohoto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález sp. zn. III. ÚS 584/22, bod 17). S touto námitkou se vypořádal i krajský soud, který v bodě 9 napadeného usnesení uvedl, že důvodem délky trvání zajištění je právě rozsáhlost trestné činnosti a její probíhající vyšetřování. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatelky, že by soud na její námitky nereagoval.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.