I.ÚS 1951/14

Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i zásahu do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 5 Listiny.

Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí finančního ředitelství, jímž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty a penále. Nejvyšší správní soud pak napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti napadenému rozsudku krajského soudu.

Stěžovatelka namítá, že se ani Krajský soud v Brně, ani Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádaly s argumentací stěžovatelky poukazující na nedostatek určitosti obsahu jednotlivých výzev k odstranění pochybností ze strany správce daně. Stěžovatelka se domnívá, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou nezákonné, neboť žádná zákonná norma nebrání uzavírání smluvních vztahů obchodněprávního charakteru v rámci daňového skladu. Stěžovatelka dále uvádí, že se obecné soudy v napadených rozsudcích nevypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci a navíc dospěly k právním závěrům rozporným se zákonem. Vady obou napadených rozsudků přitom podle stěžovatelky dosahují intenzity, se kterou lze spojovat závěr o porušení ústavního práva stěžovatelky na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně jimi došlo ve svém důsledku k porušení práva stěžovatelky definovaného v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, tj. práva, aby stěžovatelce byly ukládány daně a poplatky jen na základě zákona.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatelka svou stížnost směřuje výlučně proti interpretaci podústavního práva obecnými soudy a vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů. Jak je uvedeno výše, Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud by mohl napadené rozhodnutí zrušit, pouze pokud by interpretace a aplikace příslušných předpisů podústavního práva vykazovala extrémní vybočení z principů zakotvených v Ústavě a Listině. Tomu však v tomto případě není, neboť rozhodnutí obou soudů je řádně odůvodněno, přičemž interpretace příslušných ustanovení nevykazuje znaky libovůle či svévole či jiný extrémní zásah do práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.