I.ÚS 196/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 196/23 ze dne 7. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. W. a Š. V. W., zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbram, náměstí T. G. Masaryka 153, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022 č. j. 5 Tdo 629/2022-6817, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022 č. j. 12 To 205/2021-6704 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 8. 2021 č. j. 3 T 85/2020-6631, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Příbrami, kterým byli uznáni vinnými ze spáchání přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, za což byl stěžovatel W. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k peněžitému trestu v celkové výši 108 000 Kč, a stěžovatelka V. W. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k peněžitému trestu v celkové výši 54 000 Kč. Dále navrhují zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání. Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé namítají, že v řízení, které proti nim bylo vedeno, došlo k porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare. Dovozují to z toho, že když je policejní orgán vyzýval k vydání účetních deníků a hlavní knihy, sice věděli o prověřování podezření z přečinu poškození věřitele podle § 222 TrZ, avšak nevěděli, že se toto prověřování netýká pouze pohledávky finančního úřadu. Mají za to, že tímto postupem byli ze strany orgánů činných v trestním řízení jistým způsobem uvedeni v omyl a odkazují na nález sp. zn. III. ÚS 644/05 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 5. 11. 2002 ve věci Allan proti Velké Británii, č. 48539/99). Upozorňují na změnu právní kvalifikace stíhaného skutku, k níž došlo po zahájení trestního stíhání, aniž došlo ke změně skutkové věty. Tvrdí, že se takový postup může jevit účelovým, a tedy nezákonným. Podle stěžovatelů z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že jejich vina spočívá spíše v tom, že byli na příslušné pozici ve společnosti A. Jsou přesvědčeni, že v trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz prokazující jejich úmyslné zavinění, resp. to, kdo dal pokyn k vyplacení příslušných peněžních částek. Zpochybňují způsob, jakým trestní soudy hodnotily jednotlivé provedené důkazy, a na základě toho tvrdí, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Domnívají se, že v jejich případě mělo dojít k aplikaci principu subsidiarity trestní represe, a trestním soudům vytýkají absenci úvah na toto téma. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují i v tom, že mezi poškozenými v daném trestním řízení figurovala i společnost B, jejíž jedinou jednatelkou je sestra stěžovatelky, V. S., avšak ze spisu není zřejmé, že by S. udělila souhlas s trestním stíháním stěžovatelů. Odmítají názor trestních soudů, že souhlas s trestním stíháním nebyl potřebný, jelikož uvedená poškozená je právnickou osobou, a odkazují v této souvislosti na nález sp. zn. III. ÚS 451/04. Rozsudek soudu prvního stupně označují jako nepřezkoumatelný, pochybnosti o přezkoumatelnosti podle nich existují i ve vztahu k usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili v rámci své obhajoby. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud musí odmítnout námitku stěžovatelů, že v řízení vedeném proti nim došlo k porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare, a to v souvislosti s výzvou policejního orgánu k vydání účetních deníků a hlavních knih. Jak na č. l. 9 svého usnesení správně konstatoval Nejvyšší soud, o porušení zákazu nucení k sebeobviňování by šlo v případě, kdy by byli stěžovatelé nuceni k vydání uvedených věcí hrozbou uložení pořádkové pokuty, což se však v posuzované věci nestalo. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelé - jak sami uvádějí - věděli v dané době o prověřování podezření ze spáchání přečinu poškození věřitele. Policejní orgán nebyl povinen je poučovat o tom, v jakém rozsahu se prověřování koná. V podobných případech je ostatně běžné, že se prověřování určité trestné činnosti rozšíří či zpřesní právě až na základě důkazů získaných z vydaných věcí. Ústavnímu soudu tak není jasné, z čeho stěžovatelé dovozují, že byli v tomto ohledu ze strany orgánů činných v trestním řízení uvedeni v omyl. Zcela nepřípadný je pak odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. III. ÚS 644/05, který se týkal právě případů, kdy byl obviněný nucen uložením pořádkové pokuty k vydání důkazu, který jej měl usvědčovat. Orgány činné v trestním řízení se v posuzované věci ani neuchýlily k žádnému předstíracímu manévru, což bylo řešeno ve výše citovaném rozsudku ESLP ve věci Allan proti Velké Británii, takže i tento odkaz stěžovatelů je irelevantní. Žádné pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud nespatřuje ani v tom, že po zahájení trestního stíhání došlo ke změně právní kvalifikace stíhaného skutku. Takový postup není nijak výjimečný ani protizákonný, přičemž změna právní kvalifikace není spojena s nezbytností úpravy skutkové věty. Stěžovatelé ostatně neuvádějí žádné konkrétní námitky směřující proti právní kvalifikaci stíhaného skutku coby přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Své úvahy o možné účelovosti změny právní kvalifikace nedokládají žádnou konkrétní a relevantní argumentací, takže je Ústavní soud musí odmítnout jako ryze spekulativní. Pokud jde o námitky stěžovatelů směřující proti údajnému neprokázání jejich úmyslného zavinění, resp. proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, odkazuje Ústavní soud zejména na č. l. 10 usnesení Nejvyššího soudu. Zde bylo vysvětleno, že stěžovatelé cíleně převedli majetek obchodní společnosti A (použitelný k uspokojení jejích věřitelů) do obchodních společností C a D. Takto museli jednat s vědomím, že věřitelé společnosti A nebudou moci vůči novým nabyvatelům tohoto majetku uplatnit nároky na uspokojení svých pohledávek. Nemůže tedy být řeč o tom, že byli postihováni pouze za to, jaké postavení zaujímali v uvedené společnosti. Ústavní soud v této souvislosti dále odkazuje na č. l. 29-35 rozsudku Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"), kde byly shrnuty podstatné skutkové závěry a spojeny s jednotlivými provedenými důkazy, z nichž byly dovozeny. Bylo zde mj. vysvětleno, že nikdo jiný nemohl bez vědomí stěžovatelů nakládat s majetkem společnosti A, přičemž navíc v dané době ani jiná osoba v této společnosti nefigurovala, neboť společnost neměla jiné zaměstnance. Okresní soud také uvedl, že si stěžovatelé nemohli nevši