Ústavní soud I.ÚS 1983/24

První stěžovatelka se před správními soudy domáhala vyslovení nicotnosti a nezákonnosti vyrozumění o provedení vkladu do katastru nemovitosti, zrušení tohoto vyrozumění a uložení povinnosti katastrálním úřadům zapsat do katastru nemovitostí věcné břemeno užívání určité nemovitosti.

Správní soudy jí nevyhověly. Vyrozumění o provedení vkladu totiž podle nich není rozhodnutím a nijak se nedotýká veřejných subjektivních práv první stěžovatelky. Rozhodnutím, na základě něhož je proveden vklad, je rozhodnutí o povolení vkladu, proti kterému se však lze bránit v občanskoprávním řízení, nikoliv před správními soudy - a to ani zásahovou žalobou. Nejvyšší správní soud pak neshledal ani dílčí procesní nezákonnosti v řízení před městským soudem, které stěžovatelé namítali, a ani nenašel důvod, proč by měl Ústavnímu soudu předložit návrh na zrušení § 18 odst. 4 katastrálního zákona.

Stěžovatelé proti těmto rozhodnutím brojí ústavní stížností, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy, právo na zjednání nápravy podle čl. 13 Úmluvy, právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, právo nebýt diskriminován podle čl. 14 a čl. 53 Úmluvy, čl. 26 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a také právo na řádný výkon státní správy podle čl. 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie.

Tímto tvrzením však argumentace stěžovatelů končí. Více jak padesátistránková ústavní stížnost se totiž vedle tvrzení o porušení shora uvedených základních práv skládá ještě z rekapitulace (okopírování) kasační stížnosti (cca 30 stran) a dále ze zcela obecných tvrzení a sáhodlouhých citací z judikatury týkající se spravedlnosti, právního státu, nezávislosti soudnictví či přednosti mezinárodního práva (cca 20 stran). Na tato obecná tvrzení a citace pak navazuje povšechný závěr, že napadená rozhodnutí uvedeným principům či kritériím nedostála. Proč a jak přesně, to už stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí.

Ústavnímu soudu je přitom známo, že velmi podobnou argumentaci obsahovala také ústavní stížnost ve věci sp. zn. I. ÚS 2056/24, v níž byl druhý stěžovatel ("HABEAS CORPUS") také jedním ze stěžovatelů. Předmět řízení před správními soudy se přitom od této věci zcela liší.

Na obecné námitky může Ústavní soud poskytnout jen obdobně obecnou odpověď. Po prostudování napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic protiústavního. Správní soudy své závěry o nemožnosti napadnout vyrozumění o provedení vkladu podle soudního řádu správního srozumitelně a z ústavněprávního pohledu dostatečně odůvodnily (viz body 24 až 26) napadeného rozsudku NSS). Nic v rozporu se spravedlností, principy právního státu, nezávislosti soudnictví či v rozporu s předností mezinárodního práva Ústavní soud neshledal ani v závěrech Nejvyššího správního soudu, že řízení před městským soudem proběhlo v souladu s procesními předpisy (viz body 17 až 20).

Ústavní soud pak podotýká, že stěžovateli navrhované důkazy neprovedl z důvodu jejich nezpůsobilosti. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by obsah těchto písemností ověřoval jejich tvrzení o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod (k provádění důkazů v řízení o ústavní stížnosti blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 48/22, bod 12; IV. ÚS 53/20, bod 28; III. ÚS 1824/18, bod 32).

V řízení před správními soudy tak nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Jenom tento důvod přitom dává Ústavnímu soudu pravomoc do rozhodování správních soudů zasáhnout (srov. čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatelů jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Na závěr lze dodat, že ve věci došlo ke změně soudce zpravodaje, neboť původní soudce zpravodaj Tomáš Langášek byl ve smyslu § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyloučen pro podjatost, jelikož se podílel na napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa následně podle § 9 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu (č. Org. 01/24) určil jako nového soudce zpravodaje Jana Wintra. Namísto vyloučeného soudce Tomáše Langáška pak podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 1 rozvrhu práce nastoupila Veronika Křesťanová.