I.ÚS 1996/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1996/20 ze dne 8. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: Konvent sester alžbětinek v Praze, sídlem Na Slupi 448/6, Praha 2, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2019, č.j. 28 C 316/2015-256, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č.j. 16 Co 306/2019-290, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, č.j. 28 Cdo 843/2020-322, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 1) Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, 2) Městské části Praha 2, sídlem Náměstí Míru 600/20, Praha 2, a 3) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č.j. 28 C 316/2015-256, zamítl žalobu, aby určil, že vlastníkem pozemku č. parc. 1569/2 zahrada v k.ú. Nové Město, zapsaného na LV č. 1275 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, je Česká republika s právem hospodaření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.). Výrokem II. rovněž zamítl žalobu, aby ohledně téhož pozemku určil, že vlastníkem byla Česká republika s právem hospodaření pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to ke dni účinnosti zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Obvodní soud zamítl i žalobu, aby žalovaný 3 (třetí vedlejší účastník), eventuálně žalovaný 2 (druhý vedlejší účastník), eventuálně žalovaný 1 (první vedlejší účastník) byl povinen uzavřít se stěžovatelem podle zákona č. 428/2012 Sb. do patnácti dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání předmětného pozemku (výrok III.). Výroky IV., V. a VI. rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalovaným náhradu nákladů řízení. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č.j. 16 Co 306/2019-290, k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, č.j. 28 Cdo 843/2020-322, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř., neboť nebylo přípustné. II. 4. Napadenými rozhodnutími došlo dle stěžovatele k porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svoboda a Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě. 5. Porušení práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud se nevypořádal dostatečně s námitkou, že ve věcech tzv. církevních restitucí a ve sporech vyplývajících ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), rozhoduje pouze senát 28 Cdo Nejvyššího soudu. V rámci fair procesu by podle něj měl být rozvrh práce Nejvyššího soudu nastaven tak, aby o dovoláních, jež odvozují přípustnost od požadavku na jiné posouzení již vyřešené otázky hmotného nebo procesního práva, rozhodoval odlišný senát než ten, který tuto otázku poprvé vyřešil. 6. V souzené věci je podle stěžovatele uvedený negativní jev o to zřejmější, že všechny otázky zásadního právního významu byly již judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny. Snaha o dosažení změny judikatury je pak de facto "házením hrachu na stěnu", poněvadž ten, kdo rozhodl "pilotním rozhodnutím", zároveň rozhoduje o podání, argumentujícím proti závěrům pilotního rozhodnutí, takže se zákonitě nabízí varianta charakterizovaná příslovím, že "každá liška chválí svůj ocas". Je tak znemožněno, aby některá z věcí byla rozhodnuta odlišně a s ohledem na vázanost soudů nižších instancí právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem je patrné, že stačí jeden rozsudek Nejvyššího soudu k tomu, aby na jeho právní větu navazovala již jen usnesení, jimiž jsou dovolání restituentů odmítána, poněvadž soudy nižších instancí nemají prostor pro odlišné právní posouzení věci, čímž zásada víceinstančnosti reálně ztrácí svůj smysl. 7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká také to, že se nevypořádal s námitkou, že odmítnutí ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 08. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, usnesením ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, není důvodem pro zamítnutí dovolání, poněvadž Ústavní soud se v citovaném usnesení otázkou, zda rozhodnutí Ministerstva financí je paaktem, nezabýval. Dle stěžovatele Nejvyšší soud také nevzal v úvahu favor restitutionis. 8. K ústavní stížnosti stěžovatele zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření první vedlejší účastník (ačkoliv k tomu Ústavním soudem nebyl vyzván). Upozorňuje, že stěžovatel nebrojí proti meritu věci, tedy přechodu školního pozemku, na hlavní město Prahu dle § 5 zákona č. 172/1991 Sb., ale toliko proti určení senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu k rozhodnutí o jeho dovolání. Zdůrazňuje, že právo na projednání věci "odlišným senátem" není čl. 36 Listiny garantováno, a poukazuje na to, že vázanost právním názorem platí toliko v konkrétním soudním řízení a obecné soudy se od judikatury Nejvyššího soudu mohou odchýlit, mají však povinnost ji reflektovat. S otázkou, zda rozhodnutí Ministerstva financí je či není paktem, se dle vedlejšího účastníka Nejvyšší soud vypořádal řádně. Dále vedlejší účastník uvádí, že otázky ohledně přechodu školních pozemků na obec byly již vyřešeny nejen Nejvyšším soudem, ale také Ústavním soudem (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914/19 ze dne 14. 1. 2020), a to konkrétně i u přechodu na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. l. 1993, přičemž není důvod se od tohoto rozhodnutí odchýlit. Doplňuje, že pokud by měly být blokovány přechody školských nemovitostí, stovky školských zařízení by doslova přišly o půdu pod nohama, což rozhodně nebyl smysl církevních restitucí, když právě proto, že se takových pozemků restituce týkat nebudou, je církvi poskytována finanční náhrada. 9. Vyjádření bylo na vědomí zasláno stěžovateli, který na něj reagoval svou replikou. V té navrhuje nařízení jednání a provedení výslechu soudců Nejvyššího soudu (členů senátu 28 Cdo), a to především k otázce, jak je za stávajícího rozvrhu práce zajištěn procesní postup směřující k přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ve věcech církevních restitucí a zda ve věci církevních restitucí byl učiněn návrh na přijetí sjednocujícího stanoviska. Ústavní stížnost dále doplňuje o argumentaci, kterou uváděl již v řízení před obecnými soudy (nicotnost rozhodnutí Ministerstva financí dovozuje z toho, že nemělo být vydáno Ministerstvem financí, ale mělo být vydáno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jakož i z toho, že Ministerstvo financí rozhodovalo bez předchozího souhlasu vydaného v řádném řízení, neboť souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky byl vydán již 14. 1. 1993 a žádost o rozhodnutí byla podána až 18. 1. 1993; vyjadřuje také pochybnost nad tím, zda je rozhodnutí Ministerstva financí z 27. 1. 1993 vůbec pravomocné). III. 10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 12. V ústavní stížnosti se stěžovatel primárně snaží zpochybnit praxi Nejvyššího soudu, v rámci které jsou restituční věci přidělovány jedinému senátu. Předně je třeba uvést, že na tyto námitky stěžovatele již výstižně reagoval Nejvyšší soud, který především poukázal na to, že argumentace stěžovatele v této části nevystihuje žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, jež by byla s to založit přípustnost dovolání a současně také s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 (N 9/76 SbNU 131) uvedl, že v judikatuře Ústavního soudu bylo aprobováno i určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky (na základě pravidel stanovených v platném rozvrhu práce)