I.ÚS 2063/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2063/17 ze dne 23. 11. 2017 N 217/87 SbNU 493 Umožňuje-li zákon více výkladů, musí soud zvolit ten příznivější pro spotřebitele   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 23. listopadu 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17 ve věci ústavní stížnosti Pavla Chalupského, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 2/2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2017 č. j. 18 Co 558/2016-71, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a VODÁRNA PLZEŇ, a. s., se sídlem v Plzni, Malostranská 143/2, zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 7, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2017 č. j. 18 Co 558/2016-107 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a jeho právo na ochranu majetku podle článku 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 8. 7. 2004 smlouvu o dodávkách vody se společností VODÁRNA PLZEŇ, a. s., (dále jen "žalovaná"). Dne 4. 12. 2006 došlo k osazení vodoměru. Dne 6. 8. 2012 došlo potom k jeho výměně. Při této příležitosti byl proveden odečet vodoměru, a to za období od 5. 12. 2012 do 24. 2. 2013 a bylo zjištěno, že v uvedeném období bylo odebráno 618 m3 vody. Dne 25. 2. 2013 bylo stěžovateli vystaveno vyúčtování odběru vody, v němž mu byl fakturován nedoplatek ve výši 17 938 Kč. Na to reagoval stěžovatel svým přípisem ze dne 8. 4. 2013, v němž žalované sdělil, že se stanovenou výší nedoplatku nesouhlasí a spotřebu vody považuje za chybně změřenou. Přípisy žalované ze dne 2. 5. 2013 a 11. 7. 2013 byl stěžovatel vyrozuměn žalovanou, že jeho reklamace nebyla uznána, a byl vyzván k úhradě nedoplatku. Úhrada nedoplatku byla žalovanou dále urgována výzvou ze dne 20. 2. 2014. 3. Dne 25. 4. 2014 provedl stěžovatel příkaz k úhradě na účet žalované. Úhradu v poznámce k platbě výslovně označil jako zálohu na měsíc březen a duben. Namísto částky 5 020 Kč však poukázal na účet žalované částku 50 020 Kč. Zažádal proto nejprve ústně a následně též písemně o vrácení omylem zaslané částky. Žalovaná vyrozuměla dne 9. 5. 2014 stěžovatele, že na pohledávku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 45 000 Kč započetla svou pohledávku ve výši 17 590 Kč, tedy pohledávku na uhrazení nedoplatku na vodném za období od 5. 12. 2012 do 24. 2. 2013 (sníženou o 348 Kč, tedy částku, kterou již žalovaná započetla na dřívější přeplatek žalovaného). Následně dne 13. 5. 2014 poukázala žalovaná na účet stěžovatele částku ve výši 27 410 Kč. Dne 20. 5. 2014 vyzval právní zástupce stěžovatele žalovanou k vydání neoprávněně zadržené částky ve výši 18 590 Kč. Neboť žalovaná požadovanou částku neuhradila, podal stěžovatel dne 25. 4. 2016 u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 18 590 Kč s příslušenstvím. 4. Okresní soud svým rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 39 C 104/2016-80 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 17 938 Kč se zákonným úrokem jdoucím od 30. 5. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), co do částky 652 Kč s příslušenstvím žalobu stěžovatele zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 14 467,40 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že žalovaný nepožádal o přezkoušení vodoměru před jeho odmontováním, a žalovaná proto neměla povinnost vodoměr přezkoušet. V souladu se zákonem byl také způsob vyúčtování spotřeby vody, neboť žalovaná nemá povinnost zkoumat, zda se spotřeba vody nápadným způsobem nezvýšila. Dále však odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. 15 Co 248/2011, z něhož plyne, že vyvstanou-li v řízení okolnosti zakládající důvod o spotřebě pochybovat, nemusí pouhý protokol o provedeném odečtu vodoměru k prokázání tvrzení o spotřebě vody stačit. V projednávané věci přitom okresní soud považoval za rozhodné, že spotřeba v minulých letech byla konstantní a po výměně vodoměru se opět vrátila k původním hodnotám. Nebylo přitom prokázáno, že by v domě v rozhodné době došlo k havárii, že by v něm byl vadný spotřebič nebo že by nastaly jiné okolnosti vysvětlující dočasný nárůst spotřeby vody v domě. Spotřeba se významně zvedla ve všech bytech v domě. Podružné vodoměry přitom naměřily výrazně nižší hodnoty než úředně ověřený vodoměr a zároveň hodnoty naměřené podružným vodoměrem nijak nevybočovaly z hodnot naměřených v minulých letech. 5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která se domnívala, že okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení § 16 odst. 1 a § 17 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013, (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích") ve spojení se zásadou, že každý je povinen dbát o svá práva. Žalovaná poukazovala na skutečnost, že stěžovatel měl možnost nechat vodoměr přezkoušet, měl-li pochybnost o tom, zda je spotřeba naměřena správně, nicméně mohl a měl tak učinit pouze do doby výměny vodoměru. Pokud reklamaci uplatnil až po obdržení vyúčtování, reklamace byla opožděná, a byla tak založena nevyvratitelná právní domněnka správnosti hodnot naměřených vodoměrem. 6. Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 18 Co 558/2016-71 změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III tak, že žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 17 938 Kč, zamítl, a dále rozhodl, že je stěžovatel povinen nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 909 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 6 130 Kč. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z ustanovení § 16 zákona o vodovodech a kanalizacích vyplývá vyvratitelná právní domněnka správnosti měření vodoměru. Ustanovení § 17 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích pak stanoví, že odběratel má právo požadovat přezkoušení vodoměru do jeho výměny. Je proto jeho zodpovědností spotřebu průběžně sledovat a kontrolovat. Pokud stěžovatel zpochybnil správnost měření půl roku po demontáži vodoměru, nedbal dostatečně ochrany svých práv, a nemůže se nyní dovolávat nesprávnosti výsledku měření spotřeby. Krajský soud proto dospěl k závěru, že zde existovala pohledávka žalované způsobilá k započtení, a tudíž ze strany žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení, pokud nevrátila stěžovateli omylem zaplacenou částku ve výši, v níž vůči němu měla pohledávku. II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení 7. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku v postupu krajského soudu, který učinil závěr, že právní domněnku o správnosti hodnot naměřených úředně ověřeným vodoměrem již po jeho demontáži nelze nijak vyvrátit. 8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že považuje za nesprávný takový právní výklad předmětných ustanovení odvolacím soudem, který neumožňuje žádným způsobem vyvrátit předpokládanou správnost měření vodoměru, přestože sám odvolací soud označuje domněnku správnosti měření za vyvratitelnou. Takový výklad považuje za nesouladný s ústavním pořádkem. Dále také poukázal na skutečnost, že k převodu peněz došlo omylem a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, z něhož podle stěžovatele plyne, že dojde-li k převodu peněz omylem, vzniká povinnost bezdůvodné obohacení vydat vždy. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu. 9. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že se nedomnívá, že by v řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 10. Vedlejší účastnice (žalovaná) ve svém vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Domnívá se, že zákonodárce stanovil jasná pravidla kvalifikovaného způsobu měření spotřeby vody a jasné podmínky pro ověření správnosti měření. Připomněla také, že soukromé právo akcentuje povinnost účastníků soukromoprávních vztahů řádně se starat o své záležitosti a dbát o ochranu svých práv a oprávněných zájmů. Ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněno