Ústavní soud I.ÚS 2074/25

Ústavní soud obdržel dne 18. července 2025 ústavní stížnost stěžovatele sepsanou a podanou advokátem. Touto ústavní stížností bylo napadáno pouze usnesení Nejvyššího soudu uvedené v návětí. O několik dní později však bylo Ústavnímu soudu doručeno podání ze dne 19. července 2025 označené jako blanketní ústavní stížnost, které zaslal sám stěžovatel (bez zastoupení). Kromě usnesení Nejvyššího soudu v něm stěžovatel napadal i předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti jako soudu prvního stupně (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako odvolacího soudu (dále jen "krajský soud").

Ústavnímu soudu bylo následně doručeno podání ze dne 6. srpna 2025, kterým stěžovatel (opět bez zastoupení) vzal svou blanketní ústavní stížnost ze dne 19. července 2025 v celém rozsahu zpět. S ohledem na to Ústavní soud v příslušné části řízení podle § 77 zákona o Ústavním soudu zastavil. Jelikož ústavní stížnost podaná v zastoupení advokátem směřovala pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, projednal Ústavní soud námitky stěžovatele pouze v tomto rozsahu.

Z této řádně podané ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí plyne, že se vedlejší účastnice domáhala v řízení před obecnými soudy určení vlastnického práva k nemovitostem. Okresní soud rozhodl ve věci samé tak, že žalobě vedlejší účastnice vyhověl. Na základě návrhu vedlejší účastnice pak ještě nařídil předběžné opatření, kterým omezil stěžovatele v disponování s nemovitostmi. Stěžovatel podal jak odvolání proti rozsudku ve věci samé, tak odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Následně požádal o osvobození od soudních poplatků za tato odvolání. Žádost stěžovatele okresní soud zamítl, což následně potvrdil i krajský soud. V reakci na výzvu k úhradě soudních poplatků však stěžovatel podal další takovou žádost.

Okresní soud na tuto žádost již nereagoval samostatným usnesením, ale zastavil odvolací řízení ve věci samé i ve věci předběžného opatření. Usnesení okresního soudu o zastavení řízení následně potvrdil krajský soud. Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, v němž vytýkal krajskému soudu nesprávné právní posouzení třech otázek. Zaprvé, krajský soud nevzal v potaz, že dostatečně prokázal úhradu soudních poplatků kolky, které včas předal k poštovní přepravě. Zadruhé, soudy nesprávně rozhodly o zastavení řízení, aniž by vypořádaly jeho žádost o osvobození od soudních poplatků. Zatřetí, krajský soud nezjišťoval, zda došlo ke změně stěžovatelových majetkových poměrů, nezaslal mu vzor prohlášení o majetkových poměrech, takže nemohl novou žádost vypořádat dostatečně.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. K první otázce (resp. námitce) uvedl, že ji stěžovatel staví na svých vlastních skutkových závěrech. Krajský soud naopak považoval tvrzení stěžovatele o vylepení kolkových známek na jedno z podání za neprokázané. Druhá otázka byla podle Nejvyššího soudu vypořádána v souladu s jeho judikaturou, z níž vyplývá, že soud nemusí přihlížet k obstrukčním žádostem, představujícím zneužití procesních práv. Krajský soud podle něj též podrobně vysvětlil, proč žádost považoval za obstrukční. Ani třetí otázku nepovažoval Nejvyšší soud za přípustnou, protože stěžovatel námitkou o absenci poučení namítal pouze vadu řízení, k níž lze přihlížet jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.

Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť podle § 239 občanského soudního řádu je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Výjimku z výše uvedeného představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu [např. usnesení ze dne 27. června 2017 sp. zn. II. ÚS 2368/16; viz též stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Přezkum Ústavního soudu se tak fakticky omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [viz nález ze dne 9. února 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a již na základě jeho odůvodnění lze dospět k tomu, že jím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. První stěžovatelova dovolací námitka zjevně vychází z odlišných skutkových zjištění (a stěžovatel ani netvrdí žádný zjevný nesoulad mezi nimi a jejich hodnocením), Nejvyšší soud proto námitku správně odmítl jako nepřípustnou.

Nejvyšší soud ohledně druhé dovolací otázky srozumitelně vysvětlil, proč je v souladu s jeho judikaturou to, že došlo k zastavení řízení, aniž by bylo samostatně rozhodnuto o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku, pokud žádost představuje zneužití procesních práv a pokud stěžovatel ani opakovaně nedokládal své majetkové poměry (viz bod 13 a 14 napadeného usnesení). Ústavní soud též již dříve vysvětlil, že je takový postup ústavně souladný, tedy že o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení [viz nález ze dne 20. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99), bod 17, či usnesení ze dne 3. září 2019 sp. zn. I. ÚS 1968/19].

Ohledně třetí dovolací námitky Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně zdůraznil, že k vadám lze přihlížet jen v případě přípustného dovolání. Ani tomu nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu nic vytknout.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ve zbývající části řízení zastavil pro částečné zpětvzetí ústavní stížnosti (viz výše body 1 a 2).