Ústavní soud I.ÚS 2076/24

Okresní soud v Chrudimi ("okresní soud") napadeným usnesením zamítl v pořadí druhý návrh stěžovatelky coby povinné na zastavení exekuce vedené proti ní na základě rozhodčího nálezu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: namítá, že soudy se odmítly zabývat všemi důvody, které svědčily pro zastavení exekuce, a neprovedly jí navrhované důkazy. Odůvodnění napadených rozhodnutí není řádné a ve věci nebylo nařízeno jednání. Stěžovatelka považuje za chybný závěr soudů, že jí coby podnikatelce nesvědčí ochrana slabší strany; uzavřela smlouvu o úvěru, která obsahovala nepřiměřené úroky a sankce, převyšující běžné úrokové sazby - je proto absolutně neplatná. Stěžovatelka zpochybňuje rozhodčí řízení, které podle ní nebylo transparentní, a poukazuje na tajnou dohodu mezi rozhodcem a vedlejší účastnicí. Během exekuce byla vymožena mnohonásobně vyšší částka, než jaká jí byla původně poskytnuta na základě úvěrové smlouvy. Stěžovatelka tvrdí, že exekuce proti ní je nepřiměřená a nemravná.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal.

Stěžovatelka se domáhá zastavení exekuce s odůvodněním, že rozhodčí nález, na základě něhož byla exekuce nařízena, je nezpůsobilý exekuční titul. Ústavní soud obecně vychází z toho, že námitky směřující proti oprávněnosti exekuce a rozhodování v nalézacím řízení nejsou v exekučním řízení přípustné, s výjimkou mimořádných případů [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019 (N 44/93 SbNU 119) a sp. zn. I. ÚS 1486/20 ze dne 27. 4. 2021 (N 87/105 SbNU 401)]. Exekuční soud zásadně nemá pravomoc přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, které je exekučním titulem, a je povinen vycházet z jeho obsahu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24, a nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Výjimky z tohoto pravidla byly Ústavním soudem řešeny např. v případech exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů [např. nález sp. zn. I. ÚS 3962/18 ze dne 6. 4. 2021 (N 68/105 SbNU 226)], což je i situace projednávané věci.

Klíčovým aspektem projednávané věci je skutečnost - jak již předestřel Nejvyšší soud ve svém usnesení - že stěžovatelka uzavřela příslušnou smlouvu o úvěru jako podnikatelský subjekt, nikoli jako spotřebitel. Tím je ovlivněna možnost aplikace judikatury, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, neboť ta se zaměřuje na spotřebitelské úvěry a zohledňuje je jako výjimku pro přezkum rozhodčích nálezů v exekučním řízení. Má-li být přezkum způsobilosti rozhodčích nálezů jako exekučních titulů obecně výjimečný, tím spíše to platí u podnikatelských úvěrů. Stejnou zdrženlivost musí zachovat i Ústavní soud, který se proto soustředí pouze na zcela zásadní vady v průběhu řízení.

Obecné soudy podle Ústavního soudu v ústavněprávních mezích odůvodnily, že stěžovatelka nemůže obdobně jako spotřebitel namítat nemravné (nepřiměřené) postižení dlužníka a zjevnou nespravedlnost smlouvy, a proto není jí odkazovaná judikaturu přiléhavá. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud nepřehlédl pasivitu stěžovatelky během rozhodčího řízení a po vydání rozhodčího nálezu, který nenapadla návrhem na jeho zrušení, ale naopak podle něho (alespoň částečně) plnila.

Námitky stěžovatelky týkající se přiměřenosti výše úroků, jejího postavení jako slabší strany a platnosti rozhodčí doložky, které tvoří podstatu její ústavní stížnosti, již byly posouzeny obecnými soudy v předchozím řízení o zastavení exekuce, a to konkrétně v usnesení okresního soudu č. j. 27 EXE 511/2019-45 ze dne 4. 2. 2020 a usnesení odvolacího soudu č. j. 27 Co 73/2020-72 ze dne 11. 8. 2020. Ústavní soud následně odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu jako nepřípustnou (usnesením sp. zn. IV. ÚS 1817/21 ze dne 27. 7. 2021), neboť v této části řádně nevyužila dovolání. Tento procesní nedostatek nelze napravit v rámci nynější ústavní stížnosti, a proto již nelze soudům vytýkat nedostatečné posouzení uvedených námitek.

Rovněž otázkou ekonomické závislosti rozhodce se obecné soudy zabývaly způsobem, který z ústavněprávního hlediska obstojí. Ostatně skutečnost, že se okresní soud nezabýval otázkou, kdo vydal předmětný rozhodčí nález, byla důvodem pro zrušení původního rozhodnutí okresního soudu. Namítá-li stěžovatelka, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy, odvolací soud vysvětlil, že otázky, kdo rozhodčí nález ve skutečnosti připravil či kdo za něj odpovídá, nebyly pro posouzení významné. Ani v závěru soudů, že nebylo třeba vzhledem ne-spotřebitelském vztahu posuzovat stěžovatelčinu úvěruschopnost, neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Vadu dosahující ústavněprávní intenzity neshledal Ústavní soud v nenařízení jednání, vysvětlil-li odvolací soud ve svém usnesení, proč tak nebylo třeba učinit.

Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.