Ústavní soud I.ÚS 2091/24

Stěžovatel se proti vedlejšímu účastníkovi žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 ("nalézací soud") domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy a vlastnictví k nemovitým věcem. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že stěžovatel je vlastníkem sporného pozemku (výrok I); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), že stěžovatel je povinen nahradit náklady státu (výrok III) a že vedlejšímu účastníkovi se vrací nespotřebovaná část složené zálohy na náklady důkazu (výrok IV). K odvolání účastníků Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení (výrok II).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků o nákladech řízení (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že byl v části řízení neúspěšný (z 50 %), kvůli čemuž mu nepřiznaly náhradu nákladů nalézacího řízení. Poukazuje na skutkové a procesní okolnosti případu: ačkoliv svůj žalobní petit původně formuloval tak, že se domáhal určení vlastnictví i neplatnosti smlouvy, bylo cílem žaloby domoci se vlastnictví k pozemku. Poté co vyhodnotil, že na určení neplatnosti smlouvy nemá naléhavý právní zájem, vzal žalobu částečně zpět. Neplatností smlouvy se nalézací soud zabýval jako předběžnou otázkou a shledal, že je neplatná. Procesní zavinění při částečném zastavení řízení má být vnímáno z hlediska materiální spravedlnosti a v kontextu daného řízení jako celku; napadená rozhodnutí jsou v tomto směru rozporná s judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak vyplývá rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].

Stěžovatelova argumentace představuje pokračující polemiku se závěry obecných soudů ohledně poměru jeho úspěchu ve věci. Podle Ústavního soudu obecné soudy své úvahy srozumitelně odůvodnily a za takové situace není pro jeho výjimečný zásah prostor, tím spíše jde-li o otázku nákladů řízení. Domáhal-li se stěžovatel určení neplatnosti smlouvy a zároveň určení vlastnictví k nemovitým věcem, neshledává Ústavní soud nic protiústavního v tom, že podle soudů byl každý z účastníků procesně úspěšný z 50 % - stěžovatel v části týkající se určení vlastnictví a vedlejší účastník v části týkající se určení neplatnosti smlouvy. Bylo procesním právem i odpovědností stěžovatele, že učinil předmětem řízení oba určovací výroky; není proto rozhodné, že posléze sám vyhodnotil, že žalobu je v části ohledně neplatnosti smlouvy s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu třeba vzít zpět, čímž zavinil, že řízení bylo částečně zastaveno.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.