I.ÚS 2093/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2093/23 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., t. č. Věznice Karviná, P.O.BOX 42, Karviná, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 101/2023-I.-6336 ze dne 23. 3. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 56/2021-5825 ze dne 23. 11. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 35 T 4/2019-4743 ze dne 24. 9. 2020 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel pod body I., III. a IV. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Dále byl pod bodem V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a pod bodem VI. přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci. 3. Vrchní soud z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a to ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod body I. III. a IV. a v celém výroku o trestu. Stěžovatele pak pod body I., III. a IV. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za jednání popsané pod body I., III. a IV. a za sbíhající se trestné činy, pro které byl odsouzen pod body V. a VI. rozsudkem krajského soudu, ohledně nichž zůstaly výroky o vině nezměněny, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci. 4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. 5. Stěžovatel předně uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu mu bylo doručeno pouze v českém jazyce, ačkoliv je cizím státním příslušníkem a ostatní rozhodnutí mu byla doručována v jeho rodném jazyce. Již tímto došlo podle jeho přesvědčení k porušení práva na spravedlivý proces. Postupem obecných soudů mělo dojít také k porušení práva na obhajobu, zejména práva být přítomen a aktivně se účastnit jednání před soudem, jelikož byl ve svých vyjádřeních opakovaně přerušován, k přednesu odvolání dostal prostor pouze jeho obhájce a jemu nebylo umožněno se k věci podrobně vyjádřit ani při závěrečné řeči. 6. V ústavní stížnosti se věnuje také tomu, že soudy porušily základní zásady trestního řízení, zejména zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel má za to, že došlo k extrémně vadným skutkovým zjištěním a soudům se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit jeho obhajobu ani přesvědčivě odůvodnit závěry o jeho vině. Jelikož nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny a vzniklé pochybnosti bylo třeba v souladu s principem in dubio pro reo vyložit v jeho prospěch. U jednotlivých skutků pak obsáhle poukazuje na nesprávnost skutkových závěrů, vytýkané jednání popírá, rozporuje důkazy a poukazuje na jejich tendenční hodnocení, když zpochybňuje zejména výpovědi spolupracujícího obviněného a dalších spoluobviněných, odposlechy telekomunikačního provozu či protokoly o sledování osob. Stěžovatel taktéž namítá, že obecné soudy věc nesprávně hmotněprávně posoudily. III. 7. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, zda je interpretace použitého práva ústavně konformní a zda rozhodnutí byla řádně odůvodněna. 8. Namítá-li stěžovatel, že neobdržel překlad usnesení Nejvyššího soudu, lze odkázat na § 28 odst. 2 trestního řádu, který rozhodnutí o dovolání na rozdíl od jiných písemností neřadí k těm, jejichž překlad jsou orgány činné v trestním řízení automaticky povinny zajistit. Právo na tlumočení má obviněnému zaručit potřebné informace o jeho případu a možnost se náležitě hájit. Tyto záruky jsou zásadní především v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, resp. v řízení přípravném, kdy má širokou možnost uplatnit svou obhajobu. To také reflektuje výčet rozhodnutí, která musejí být obviněnému za splnění zákonných podmínek vždy přeložena, obsažený v § 28 odst. 2 trestního řádu. Právo na překlad rozhodnutí o dovolání již takto silné ochrany nepožívá, a proto je na zákonné úrovni podmíněno úvahou dovolacího soudu o naplnění podmínek odstavce 4 uvedeného ustanovení. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel postup dle § 28 odst. 4 trestního řádu zvolil (k tomu viz např. bod 21 usnesení sp. zn. III. ÚS 1495/21, bod 30 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2837/23 či body 10 až 17 usnesení sp. zn. III. ÚS 141/24). 9. Pro další posouzení je pak významné, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, aniž by však současně jakkoliv reflektoval to, že obecné soudy se jim již řádně věnovaly, a formuloval argumenty způsobilé v tomto směru napadená rozhodnutí relevantně zpochybnit. Ústavní stížností především nijak konkrétně nereaguje na pečlivé zdůvodnění, o které Nejvyšší soud opřel svůj závěr o nutnosti odmítnout jeho dovolání coby zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se přitom námitkami stěžovatele podrobně zabýval, přestože shrnul, že "mimořádný opravný prostředek obviněného je téměř doslovným opakováním jeho odvolání, a to do té míry, že se v něm sám obviněný označuje za odvolatele". 10. Tvrzení stěžovatele, že mu bylo upřeno právo aktivně se účastnit jednání před soudem a podrobně se k věci vyjádřit je toliko obecné, neboť v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje jednotlivé skutečnosti, ke kterým by se snad vyjádřit nemohl. Nejvyšší soud zrekapituloval, že se spolu s obhájcem osobně účastnili veřejného zasedání o odvolání, přičemž oběma byl dán dostatečný prostor vyjádřit své námitky a reagovat na provedené důkazy, na čemž pak nic nemění ani to, že byl stěžovatel odvolacím soudem výslovně odrazen od toho, aby se ve své závěrečné řeči uchýlil k podrobné prezentaci důkazní situace a opakování své obhajoby, když tímto upozorněním byla realizována povinnost vyplývající z § 203 odst. 2 ve spojení s § 238 trestního řádu dbát na to, aby jednání nebylo zdržováno nadbytečným obsáhlým opakováním obhajoby, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění