I.ÚS 2107/17

Výše uvedeným rozsudkem okresního soudu byli zproštěni obžaloby blíže uvedení obžalovaní pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že jako svědci v hlavním líčení a v řízení o povolení obnovy lživě vypovídali v neprospěch stěžovatele, což stěžovatele usvědčovalo ze spáchání trestné činu vydírání, pro který byl následně v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 158/2006 odsouzen. Okresní soud dospěl k závěru, nebyla prokázána lživost sporných výpovědí. Samotná skutečnost, že tyto výpovědi byly účinně zpochybněny v rámci řízení o povolení obnovy a následně obnoveného řízení (kde byl stěžovatel při použití zásady in dubio pro reo následně zproštěn obžaloby), nutně nevede k závěru, že obžalovaní svou výpovědí spáchali trestný čin.

Následné odvolání státního zástupce a stěžovatele krajský soud zamítl s tím, že ve věci proti sobě stály dvě skupiny důkazů: 1) původní svědci, nyní v postavení obžalovaných, jejichž výpovědi byly opakující se a obsahově konstantní, a 2) nedůvěryhodní svědci ve prospěch obžaloby, kteří sice obstarali důkazy vedoucí ke zproštění stěžovatele viny v obnoveném řízení sp. zn. 1 T 158/2006, u kterých je však pochybný způsob obstarání důkazů, tak i motivace. Důkazy předložené těmito svědky navíc v části verzi obžalovaných potvrzovaly, pouze v části obžalované usvědčovaly. Za tohoto stavu přetrvaly pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, a bylo proto namístě zprostit obžalované obžaloby. Odvolání stěžovatele pak krajský soud odmítl jako podané osobou neoprávněnou.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako dovolání podané osobou neoprávněnou.

Proti rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím. Stěžovatel spatřoval zásadní vady při zjišťování a hodnocení skutkového stavu nalézacím soudem, stejně tak i nedostatečné vypořádání svých odvolacích námitek soudem krajským.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka přístupu k dovolacímu soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

Podle § 265d odst. 1 trestního řádu může dovolání podat nejvyšší státní zástupce a obviněný (oba za blíže uvedených podmínek). Oprávnění stěžovatele k podání dovolání v procesním postavení poškozeného trestní řád zjevně neupravuje. Závěr Nejvyššího soudu, že poškozený není oprávněn dovolání podat, není z ústavního hlediska nijak vadný - jde o výklad podústavního práva, který není svévolný, má racionální základnu a je uspokojivě odůvodněn.

Ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opožděná. V případech, kdy zákon opravný prostředek nepřipouští (nejde tudíž o situaci, kdy jeho přípustnost závisí na uvážení rozhodujícího soudu), není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu druhého stupně v takových případech plyne od doručení tohoto rozhodnutí, nikoliv od doručení rozhodnutí dovolacího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)].

Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského a okresního soudu je tak třeba počítat nejpozději ode dne 6. 12. 2016, kdy stěžovatel podal předchozí ústavní stížnost v této věci a podle jejího obsahu byla napadená rozhodnutí stěžovateli již doručena. (Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 4009/16 ze dne 10. 1. 2017, které podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá překážku věci rozhodnuté).

Stěžovatel svou nynější ústavní stížnost podal 5. 7. 2017, lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského a okresního soudu tedy zjevně nebyla zachována. Dobu doručení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba zjišťovat přesněji, neboť obsah spisu Ústavního soudu dostačuje k nepochybnému závěru o částečné opožděnosti ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný v té části, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu. Podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh opožděný v té části, ve které směřovala proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku.