I.ÚS 2134/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2134/13 ze dne 2. 4. 2014 N 50/73 SbNU 39 Formalistický postup obecného soudu při posuzování vážnosti projevu vůle zrakově postiženého při uzavírání smlouvy o úvěru   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) - ze dne 2. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 2134/13 ve věci ústavní stížnosti Petra Motyčáka a Evy Motyčákové, zastoupených JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem v Praze, Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Cdo 1286/2012-454 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010 č. j. 19 Co 323/2008-392, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že v žalobě specifikované nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a VAS, a. s., se sídlem Nákladní 1060, Teplice, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem, se sídlem Praha 6, U Stanice 11/4, jako vedlejšího účastníka řízení. 1. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Cdo 1286/2012-454 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010 č. j. 19 Co 323/2008-392 došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a v návaznosti na to i k porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícího základní právo vlastnit majetek. 2. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Cdo 1286/2012-454 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010 č. j. 19 Co 323/2008-392 se ruší. 3. Stěžovatelům se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení Ústavního soudu po předložení jejich vyúčtování. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení článku 36 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod. II. 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jsou osobami zdravotně postiženými, neboť stěžovatel je prakticky nevidomý a stěžovatelka je zcela nevidomá, ani jeden z nich tak nemůže číst a psát. V roce 2005 stěžovatelům jejich známý přislíbil pomoc při vyřízení úvěru od úvěrové společnosti, přičemž za ně vyplnil a odeslal žádost o uzavření úvěrové smlouvy, avšak na rozdíl od jejich pokynů uvedl jako číslo účtu, na který mají být peníze zaslány, číslo svého vlastního účtu; v tomto smyslu pak leasingová společnost připravila úvěrovou smlouvu a další dokumenty, které stěžovatelé podepsali. Z dokumentace úvěrová společnost zjistila, že jsou oba navrhovatelé osoby nevidomé, a zaslala jim proto k podpisu prohlášení, ze kterého vyplývá, že byli seznámeni s obsahem smluvní dokumentace. Toto prohlášení stěžovatelé, aniž by byli se skutečným obsahem smlouvy seznámeni, taktéž podepsali. Následně leasingová společnost zaslala částku dle úvěrové smlouvy na bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru, který však nebyl bankovním účtem stěžovatelů. 3. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, jak jej vyslovil ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2010 č. j. 21 Cdo 1142/2009-363, že nevidomá osoba se ve smyslu § 40 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále též jen "obč. zák.") nemusí být seznámena s obsahem právního úkonu, který činí, a je dostačující, že měla schopnost se seznámit s obsahem právního úkonu za pomoci jiné osoby. Stěžovatelé naopak namítají, že s ohledem na zdravotní postižení, které jim znemožňuje číst a psát, by jim měla být poskytnuta právní ochrana a měli by být chráněni více než ostatní, zdravé osoby, které se mohou s psaným textem seznámit. Stěžovatelé také tvrdí, že v jejich věci nebyla dodržena forma právních úkonů stanovená § 40 odst. 5 obč. zák. pro právní úkony osob, které neumí číst a psát, ani nebyly naplněny základní náležitosti projevu vůle dle § 37 obč. zák. Stěžovatelé vyjadřují své přesvědčení, že není-li jim známo, co je obsahem právního úkonu, je vyloučeno, aby byl projev vůle dostatečně určitý a srozumitelný a byl učiněn svobodně a vážně. III. 4. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Praze, Nejvyššímu soudu a vedlejšímu účastníkovi řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 5. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se otázkou platnosti předmětné smlouvy o úvěru zabýval již ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2008 č. j. 19 Co 323/2008-333, ve kterém dospěl k závěru, že pro nedodržení formy právního úkonu u stěžovatelů jako osob, které jsou trvale zrakově postižené, jde o absolutně neplatný úkon (§ 40 odst. 5 a § 39 obč. zák.). S těmito svými závěry se Krajský soud v Praze nadále ztotožňuje, neboť má za to, že se stěžovatelé nepochybně nacházeli v procesu uzavírání zástavní smlouvy v postavení slabšího smluvního partnera (zástavní smlouva byla uzavřena v souvislosti se spotřebitelskou smlouvou o úvěru) a bylo třeba jejich právům poskytnout zvýšenou ochranu, a to i s ohledem na jejich prokázaný zrakový handicap. Citovaný rozsudek však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2010 č. j. 21 Cdo 1142/2009-363, v němž byl vysloven závazný právní názor, o který pak odvolací soud opřel své ústavní stížností napadené rozhodnutí. 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozornil, že v řízení vedeném před obecnými soudy bylo prokázáno, že stěžovatelé, kteří jsou osobami zrakově postiženými, podepsali dne 4. 4. 2005 mimo jiné smlouvu o úvěru ze dne 30. 3. 2005 a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 30. 3. 2005 před Úřadem městské části Praha 18, který provedl legalizaci jejich podpisů, a že tyto smlouvy za účelem legalizace podpisů předložil Úřadu městské části Praha 18 stěžovatel Petr Motyčák, který je měl k dispozici jeden den předem. Za tohoto skutkového stavu věci je plně odůvodněn závěr, že oba stěžovatelé měli (reálnou) možnost (příležitost) poznat obsah těchto právních úkonů některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák. Nemohli-li se stěžovatelé seznámit s obsahem smluv s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek, mohli a měli využít k poznání obsahu smluv jinou osobu, kterou by si k tomuto účelu zvolili; v případě, že tak nepostupovali, nemůže to mít za následek neplatnost smluv podle ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák. Výklad ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák. provedený Nejvyšším soudem je tak ústavně konformní a aplikací takto interpretovaného ustanovení podústavního práva na zjištěný skutkový stav nebyla porušena žádná základní práva ani svobody stěžovatelů. Namítají-li stěžovatelé, že bylo porušeno jejich právo na právní ochranu, pak přehlížejí, že zákon jim (v ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák.) poskytoval možnost ochrany adekvátní jejich zdravotnímu postižení, ale že oni se rozhodli této možnosti nevyužít. 7. Vedlejší účastník Ústavnímu soudu oznámil, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. 10. 2012 přešla pohledávka společnosti LEASING - STAR, spol. s r. o., za stěžovateli na vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník prohlašuje, že stěžovatelé neuvádějí ve své ústavní stížnosti, jaká jejich práva byla porušena, proto se k tomuto tvrzení nemůže kvalifikovaně vyjádřit. Vedlejší účastník upozorňuje, že stěžovatelé sami prostřednictvím osoby, kterou považovali za svého známého a kterou si sami zvolili, požádali úvěrovou společnost formou písemné žádosti ze dne 18. 3. 2005 o poskytnutí úvěru. Již v této žádosti bylo uvedeno číslo účtu, na který má být úvěr vyplacen, a který se později ukázal jako účet pana Krysličky. Stěžovatelé úvěr určitou dobu spláceli (od 30. 3. 2005 do 26. 4. 2006), i z toho lze dovodit, že byli s platebním místem srozuměni. Teprve, když vyšlo najevo, že pan Kryslička peníze pro stěžovatele nezhodnotí, začali stěžovatelé proti svému závazku ze smlouvy o úvěru brojit a tvrdit, že smlouvy nejsou pořízeny ve formě požadované ustanovením § 40 odst. 5 obč. zák. Vedlejší účastník uvádí, že tuto obranu považuje za účelovou. V textu zákona není uvedeno, že se dotyčný skutečně musí s obsahem právního úkonu reálně seznámit, ale uvádí se zde, že postačí, má-li schopnost tak učinit (ve smyslu fyzických schopností a faktické možnosti), z toho vychází také judikatura Nejvyššího soudu. Vedlejší účastník má za to, že stanoví-li zákon specifickou formu pro právní úkony činěné nevidomými osobami, pak tím neslevuje z požadavku na právní bdělost těchto osob natolik, aby dopředu nebyly nuceny zvažovat důsledky jimi činěných úkonů a případná rizika s nimi spjatá a činit tomu odpovídají