I.ÚS 2151/21

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, a uložil jí trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, trest zákazu výkonu činnosti účetní na dobu tří let, a dále jí uložil povinnost nahradit poškozené škodu 706 103 Kč; se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově ji uznal vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve znění účinném od 1. října 2020, a uložil jí trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců, trest zákazu výkonu činnosti účetní na dobu dvou let, a uložil jí rovněž povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 706 103 Kč; se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá vadné závěry obecných soudů, nesprávné hodnocení důkazů i posouzení úmyslu spáchat trestný čin.

Stěžovatelka zmiňuje některé důkazy, které obecné soudy nesprávně hodnotily - za podstatnější považovaly označení účelu platby, bez ohledu na to, čeho se platba skutečně týkala. Platby, jimiž měla stěžovatelka vyvést peníze z dispozice poškozené, byly ve skutečnosti její odměny a proplacení její přesčasové práce, případně jiné příplatkové činnosti, u nichž označení příslušného platebního příkazu není podstatné, na rozdíl od zaúčtování do účetního systému. Obecné soudy však uvěřily svědectví jednatele, který provedl řadu účelových kroků s úmyslem stěžovatelku poškodit, neprovedly naopak výslech jí navrženého svědka, který měl potvrdit existenci, výši a formu odměn, a nenechaly vypracovat ani dodatečný znalecký posudek. K hodnocení důkazů stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. II. ÚS 819/18 ze dne 22. února 2019 (N 29/92 SbNU 304), sp. zn. III. ÚS 3579/17 ze dne 3. dubna 2018 (N 68/89 SbNU 69) či sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)]. S ohledem na uvedené okolnosti navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 10, 11 odst. 1 a 5, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že rozhodoval ve věci opakovaně (původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu č. j. 38 T 95/2017-1278 ze dne 13. prosince 2017 zrušil odvolací soud usnesením č. j. 3 To 83/2018-1311 ze dne 13. července 2018), (mj.) doplnil dokazování o účetní doklady poškozené, nechal vypracovat znalecký posudek a nově dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Právní závěry převzal odvolací soud, který nově rozhodl jen s ohledem na změnu trestního zákoníku a v souladu s jeho § 2 odst. 1 posoudil jednání stěžovatelky podle právní úpravy pro ni příznivější.

Stěžovatelka je nespokojena se závěry o své vině, zejména proto, že byla dříve obžaloby zproštěna; je přesvědčena, že po zrušení původního zprošťujícího rozsudku vyslovil nalézací soud závěr o vině, aniž by blíže odůvodnil změnu svého původního názoru a vypořádal se s její obhajobou. Stěžovatelka opakuje svoji obhajobu v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti, přestože již nalézací soud v rámci provedeného dokazování přezkoumatelným způsobem vysvětlil, jaké důkazy (hodnotící úvahy) jej vedly k závěru o vině stěžovatelky. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá zásah do svých základních práv - na lidskou důstojnost, dobré jméno a ochranu rodinného a soukromého života (čl. 10 Listiny) i do práva vlastnického (čl. 11 Listiny), aniž by specifikovala, jakým zásahem obecných soudů měla být tato její práva porušena.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatelka mimo svého subjektivního nesouhlasu neuvádí nic, z čeho by plynulo, že postup soudů nebyl v souladu se zákonem; její argumentace je založena jen na nesouhlasu se závěry obecných soudů. Pouhá polemika s právními závěry soudů však sama o sobě nevypovídá o porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), které zaručuje řízení probíhající podle předem stanovených pravidel, nezaručuje však rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka.

K rozhodování o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny) je povolán obecný soud, jemuž přísluší posoudit, zda šetřené jednání spadá pod zákonem vymezené trestné činy (čl. 39 Listiny). Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů přezkoumávat, ani kdyby s nimi nesouhlasil. Pochybení vykazující znaky svévole Ústavní soud v projednávané věci nezjistil a odkaz na judikaturu nepovažuje za případný. Obecné soudy se věcí zabývaly dostatečně, postupovaly v souladu s procesními předpisy a své závěry srozumitelně odůvodnily.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).