Ústavní soud I.ÚS 2179/24

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva, aby jen zákon stanovil, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit podle čl. 39 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 1023/2019 ze dne 18. 7. 2019 vzat do vazby v souvislosti s obviněním ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Usnesením obvodního soudu sp. zn. 20 Nt 3015/2019 ze dne 23. 12. 2019 byl stěžovatel z vazby propuštěn za současného přijetí písemného slibu, stanovení dohledu probačního úředníka a přijetí peněžité záruky 1 500 000 Kč (složené osobou odlišnou od stěžovatele). Stěžovateli bylo také uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 23/2023 ze dne 19. 1. 2023 byl zákaz vycestování do zahraničí zrušen.

Rozsudkem městského soudu sp. zn. 46 T 16/2023 ze dne 3. 4. 2024, který dosud nenabyl právní moci, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, trest propadnutí věci (mimo jiné finančních prostředků ve výši přesahující dvacet milionů korun) a trest zákazu činnosti. Stěžovateli byla také uložena povinnost uhradit České republice škodu ve výši přesahující 34 milionů korun.

Usnesením č. j. 46 T 16/2023-4339 ze dne 9. 5. 2024 městský soud rozhodl o zrušení dohledu probačního úředníka (výrok I) a zamítl stěžovatelův návrh na zrušení peněžité záruky (výrok II, napadený ústavní stížností). Městský soud shledal, že jsou nadále naplněny důvody vazby útěkové a předstižné podle § 67 písm. a), písm. c) trestního řádu, které byly oslabeny plynutím času, ale zároveň zesíleny nepravomocným uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, trestem propadnutí věci a trestem zákazu činnosti, jakož i rozsáhlé povinnosti k náhradě škody. Stěžovatel podal proti výroku II stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že již uplynula lhůta stanovená v § 72a odst. 1 trestního řádu, čímž odpadl i zákonný důvod pro další trvání omezení spočívajícího v přijetí peněžité záruky.

Dále stěžovatel nesouhlasí s naplněním důvodů pro útěkovou vazbu. Svým chováním prokázal, že se trestnímu řízení nevyhýbá, a nepravomocně mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, tedy nižší, než vyžaduje Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3), podle kterého je možné uvalení tzv. útěkové vazby odůvodnit hrozbou trestu, lze-li předpokládat trest alespoň ve výši kolem osmi let odnětí svobody. Stěžovatel zároveň upozorňuje, že i při ukládání jiných povinností a omezení než vazby musí být ctěny základní parametry omezení základních práv a svobod.

Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatel navrhuje z toho důvodu, že složená částka značně přesahuje stěžovatelovy finanční možnosti, proto ji za něj složila jiná osoba.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Klíčovou otázkou je, zda lze omezení maximální doby trvání vazby vztáhnout i na instituty vazbu nahrazující. Ústavní soud se nicméně touto otázkou zabýval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2580/23 ze dne 31. 7. 2024, podle kterého "rozhodným je, zda je po dobu stanovenou v § 72a trestního řádu vazba i skutečně vykonávána, nikoli pouze samotné plynutí času poté, co o propuštění z vazby bylo rozhodnuto dříve, než celková doba vazby uplynula". Související námitce stěžovatele tedy nelze přisvědčit, přičemž v podrobnostech postačí na odůvodnění citovaného nálezu odkázat.

Jde-li o naplnění vazebních důvodů, vzhledem k tomu, že u stěžovatele soudy shledaly důvody podle § 67 písm. a) i písm. c) trestního řádu, musel by - chtěl-li stěžovatel být s ústavní stížností úspěšný - zpochybnit naplnění obou těchto důvodů. To však nečiní, neboť se vyjadřuje jen k vazbě útěkové.

Lze nicméně dodat - a to i s ohledem na zmiňovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2580/23, podle něhož uplynutí maximální délky vazby "představuje významný časový faktor, který musí být zvažován při hodnocení dalšího trvání vazebních důvodů" - že při zvážení plynutí času i dosavadního chování stěžovatele soudy postupně upouštěly od omezení stěžovatelových práv. Stěžovatel byl propuštěn z vazby, následně byl zrušen zákaz vycestování do zahraničí a nyní i dohled probačního úředníka. Hlavním omezením tak zůstává už jen peněžitá záruka, kterou navíc podle tvrzení stěžovatele složila osoba od stěžovatele odlišná. To vše za situace, kdy stěžovatel byl nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže dospět k závěru o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze útěkovou vazbu uložit jen při hrozbě trestu odnětí svobody v délce alespoň okolo osmi let, není případný. Jednak byl stěžovatel z vazby dávno propuštěn, nadto byl soudem prvního stupně odsouzen k nepodmíněnému trestu (byť nepravomocně), jeho situace tak není srovnatelná s případy obviněných držených ve vazbě, a to jen s ohledem na hrozbu trestu, která se dosud ani nepromítla do odsuzujícího rozsudku.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.