Ústavní soud I.ÚS 2190/24

Stěžovatelka se správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze ("městský soud") domáhala zrušení rozhodnutí vedlejší účastnice c) č. j. MZE-15897/2022-18111 ze dne 24. 3. 2022 a č. j. MZE-58652/2021-18111 ze dne 22. 11. 2021 a ochrany před nezákonným zásahem vedlejších účastníků, kterou městský soud napadeným usnesením odmítl zčásti jako opožděnou a zčásti pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Kasační stížnost proti usnesení městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

Podstatu rozsáhlé ústavní stížnosti (čítající přes 60 stran nepřehledného textu) lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že správní soudy nesprávně interpretovaly ustanovení o lhůtě pro podání žaloby, zejména ignorovaly relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. NSS se nezabýval stěžovatelčinými klíčovými argumenty a námitkami. Soudy měly povinnost zajistit spravedlivé a nestranné posouzení věci, což se nestalo. Podle stěžovatelky odepření meritorního přezkumu "antidiskriminační" žaloby porušuje její ústavně zaručená práva.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.

Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Správní soudy v napadených rozhodnutích aprobovaly již vícekrát učiněný závěr o opožděnosti žaloby stěžovatelky na ochranu před stejným tvrzeným zásahem a své úvahy v tomto směru řádně a přesvědčivě odůvodnily. Závěr o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí vyvrací stěžovatelka již tím, že s nimi zevrubně polemizuje. NSS se podle Ústavního soudu dostatečně vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatelky, které v ústavní stížnosti znovu reprodukuje.

Ústavní soud se v minulosti (v jiných stěžovatelčiných věcech) obdobnou argumentací i procesní situací již zabýval a závěry správních soudů ohledně lhůty k podání zásahové žaloby a o jednorázovém charakteru tvrzeného zásahu nepovažoval za protiústavní (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2850/22 ze dne 28. 3. 2023, usnesení sp. zn. III. ÚS 1848/22 ze dne 25. 4. 2023 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3229/22 ze dne 11. 10. 2023; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od tam učiněných závěrů odchylovat.

Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatelky byla odmítnuta z procesních důvodů, nezabýval se Ústavní soud s ohledem na subsidiaritu jeho přezkumu námitkami směřujícími proti meritu věci, neboť se jimi správní soudy zabývat nemohly. Proti odmítnutí žaloby v části proti rozhodnutím vedlejšího účastníka c) stěžovatelka nic nenamítá a ani Ústavní soud v něm nic protiústavního nespatřuje.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.