I.ÚS 2200/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2200/23 ze dne 17. 6. 2024 Mimořádné okolnosti odůvodňující přiznání vyšší náhrady újmy na zdraví (perzekuce komunistickým režimem)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Wonky, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1030/2023-94 ze dne 28. 7. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 260/2022-77 ze dne 9. 11. 2022 a proti výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 187/2021-26 ze dne 16. 12. 2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1030/2023-94 ze dne 28. 7. 2023, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 260/2022-77 ze dne 9. 11. 2022 a výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 187/2021-26 ze dne 16. 12. 2021 bylo porušeno právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1030/2023-94 ze dne 28. 7. 2023, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 260/2022-77 ze dne 9. 11. 2022 a výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 187/2021-26 ze dne 16. 12. 2021 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel a jeho rodina zažívali v době vlády komunistického režimu dlouhodobou perzekuci, projevující se mj. nezákonným odnětím svobody a uplatňováním násilí. Stěžovatel byl společně se svým tragicky zesnulým bratrem pronásledován především za protestní dopisy adresované komunistickým úřadům, trestně stíhán a následně odsouzen za trestný čin pobuřování k dvanáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody poté, co ohlásili v roce 1986 nezávislou kandidaturu ve volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. V listopadu roku 1988 byl neoprávněně zatčen a následně při dopravě na psychiatrické oddělení Nemocnice Pardubice zraněn příslušníky ozbrojených složek státu (Veřejné bezpečnosti, jejichž členům udělovali pokyny příslušníci Státní bezpečnosti). Usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 2 Nt 1131/2020-166 ze dne 28. 1. 2021 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k nezákonnému omezení osobní svobody od 23. do 24. 11. 1988. 2. Žalobou podanou dne 13. 9. 2021 se stěžovatel domáhal, aby mu vedlejší účastnice poskytla náhradu újmy na zdraví podle zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že žádá odškodnění podle "Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)", (dále jen "metodika"), vyčíslené 275 body po 341,25 Kč za bod, tj. 93 844 Kč. Dne 22. 11. 2021 vedlejší účastnice přiznala stěžovateli náhradu za újmu na zdraví ve výši 4 125 Kč, s tím, že správně je třeba vycházet z úpravy platné v době poškození zdraví, tedy podle vyhlášky ministerstev zdravotnictví a spravedlnosti, Státního sociálního zabezpečení a Ústřední rady odborů č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen "vyhláška č. 32/1965 Sb."), podle které byla hodnota jednoho bodu 15 Kč. Stěžovatel vzal poté v částce 4 125 Kč žalobu zpět. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 následně napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 4 125 Kč (výrok I), žalobu v částce 89 719 Kč zamítl (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. 72 Co 260/2022-77, ze dne 9. 11. 2022, rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku II ve věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Uvedl, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci "přiměřené". Dodal, že v takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud (jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze dle § 237 občanského soudního řádu) zpochybnit úvahu odvolacího soudu jen, je-li zjevně nepřiměřená, a o takový případ se v souzené věci nejednalo. K odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3025/22 ze dne 10. 1. 2023 Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel pomíjí, že okolnosti, za nichž došlo k poškození zdraví ve věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 3025/22, souvisely se zadržením a postřelením člověka při pokusu o překročení státní hranice, a že šlo o okolnosti zcela mimořádné, a to bez ohledu na koncepci vyhlášky č. 32/1965 Sb. Dále odkázal na srovnání učiněné v napadeném rozsudku městského soudu, v němž městský soud popsal okolnosti, které v jiných případech vedly k přiznání mimořádné náhrady, a dovodil, že o takový případ v projednávané věci nejde. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že je v jeho případě přiznaná výše náhrady újmy 4 125 Kč zjevně nepřiměřená, ačkoli to soudy popírají. Nepřiměřenost stěžovatel dovozuje mj. z metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Stěžovatel namítá, že i kdyby se Nejvyšší soud neodchýlil od své vlastní judikatury, především se odchýlil od právních závěrů v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3025/22, vydaného ve věci Dr. Thomase Bartsche, přičemž stěžovatel má za to, že závěry tohoto nálezu je třeba vztáhnout i na jeho věc. V případě stěžovatele k zranění došlo koncem roku 1988, v případě Dr. Bartsche v létě 1989. 7. V případě stěžovatele způsobili zranění příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří jednali podle pokynů Státní bezpečnosti. V případě Dr. Bartsche způsobili zranění příslušníci Pohraniční stráže, kteří konali podle pokynů z Ministerstva vnitra. Stěžovatel má za to, že stejně jako Dr. Bartschovi i jemu náleží zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění účinném k 21. 7. 1989, neboť jde o "výjimečný případ hodný mimořádného zřetele" a soud by měl zvýšit odškodnění tak, aby bylo "přiměřené". Stěžovatel uvádí, že v jeho věci nešlo o "běžný úraz", ale o to, že dlouholetá perzekuce rodiny po smrti jeho bratra ve vězení na jaře 1988 pokračovala dne 23. 11. 1988 nezákonným a násilným zásahem proti stěžovateli. Stěžovatel poukazuje na to, že jde o podobný přístup, jaký kritizoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1916/07 ze dne 23. 10. 2007, totiž že jde o projev ,,právního formalismu - ba až cynismu - zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem". 8. Stěžovatel dne 6. 1. 2024 ústavní stížnost doplnil, když odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 966/2023-70 ze dne 28. 11. 2023, ve kterém podle stěžovatele Nejvyšší soud fakticky uznává argumenty, které stěžovatel předložil ve své vlastní věci. Především má jít o to, že je neústavní mechanicky aplikovat podzákonnou normu, konkrétně vyhlášku č. 32/1965 Sb. III. Vyjádření účastníků řízení 9. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 10. Městský soud uvedl, že má za to, že práva stěžovatele obsažená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebyla porušena. Stížností napadeným rozsudkem bylo, podle přesvědčení městského soudu, rozhodnuto v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 11. Nejvyšší soud odkázal na napadené usnesení a uvedl, že ústavní stížností napadené rozhodnutí pokládá za věcně správné. Dodal, že má za to, že jeho prostřednictvím nedošlo k zásahu do práv stěžovatele na soudní ochranu, na spravedlivý proces ani do práva na odškodnění. 12. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila. 13. Stěžovatel v replice uvedl, že má za to, že jeho případ je shodně "zcela mimořádný", jako ve věci posuzované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 3025/22. V obou případech došlo ke zranění koncem 80. let minulého stole