I.ÚS 2271/21

Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvanácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věci. Dále rozhodl o zničení zajištěné věci a uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 40 802 Kč. K odvolání stěžovatele a jeho matky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání desíti let ve věznici s ostrahou, trest propadnutí věci, a dále rozhodl o zničení zajištěné věci a uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 40 802 Kč. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení rovnosti, nesprávné posouzení důkazů a subjektivní stránky trestného činu.

Podle stěžovatele porušily obecné soudy jeho právo na rovnost tím, že k němu nepřistupovaly shodně jako k poškozenému. Přestože duševní stav stěžovatele byl podroben důkladnému zkoumání, ani odvolací soud nenechal vypracovat znalecký posudek k prokázání (nenormálního) duševního stavu poškozeného, a nedůvodně tak považoval jeho výpověď za věrohodnou. Stěžovatel dále uvádí, že si situaci před incidentem nepamatuje a nezná ani důvod, proč by měl na poškozeného zaútočit, existoval-li by však úmysl, mohl by zaútočit dříve na vhodnějším místě (ve sklepě). Obecné soudy přesto dovodily (nepřímý) úmysl stěžovatele z velikosti použitého loveckého nože a z vysoké intenzity útoku vedeného zezadu na krk poškozeného; neprokázaly ale srozumění stěžovatele s možnými důsledky útoku (se smrtí).

Stěžovatel zpochybňuje dovozenou intenzitu útoku, neboť byl ve stavu "kombinované opilosti", a proto jakýkoliv (i nekoordinovaný) pohyb mohl být sice intenzivní, leč nikoliv úmyslný. Stejně tak i cíl útoku (krk) mohl být v nastalé situaci zasažen zcela náhodně. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 301/98 ze dne 26. března 1999, podle kterého sama lhostejnost ve vztahu k následku není dostačující k naplnění volní složky nepřímého úmyslu; totéž dovodila i judikatura Nejvyššího soudu (například rozsudek sp. zn. 8 Tz 122/68 ze dne 10. prosince 1968). Závěry obecných soudů nepovažuje stěžovatel za dostatečně odůvodněné, podle něj nemohou obstát, neboť jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel je přesvědčen, že byl porušen § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, zásada in dubio pro reo a princip presumpce neviny. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, jimiž byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, 36 odst. 1, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z napadených rozhodnutí se podává, že poté, co stěžovatel bodl poškozeného loveckým nožem zezadu do krku, se poškozený otočil, druhý útok vykryl rukou a přitom utrpěl řezné rány na ruce. Stěžovatel si s ohledem na svůj stav pamatuje pouze samotné bodnutí, jinak má "okno". Dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatel měl s požíváním alkoholu i drog zkušenosti a před útokem i nedlouho po útoku s okolím racionálně komunikoval. Jeho jednání nalézací soud vyhodnotil jako pokus o trestný čin kvalifikované vraždy spáchaný po předchozím uvážení nebo s rozmyslem. Odvolací soud věc překvalifikoval a na základě shodných zjištění vyslovil závěr, že jde o pokus o trestný čin prosté vraždy. Z obou rozsudků je patrné, že obhajobou i odvoláním stěžovatele se obecné soudy pečlivě zabývaly a důkladně se s jeho argumentací vypořádaly. Naplněním subjektivní stránky trestného činu se i s ohledem na své usnesení č. j. 6 Tdo 779/2014-24 ze dne 30. září 2014 podrobně zabýval Nejvyšší soud.

Stěžovatel trvale poukazoval na svou kombinovanou opilost a s tím spojenou amnézii, zpochybňoval věrohodnost poškozeného v přesvědčení, že nebylo najisto prokázáno, co útoku předcházelo, jak poškozený reagoval a kdy přivolal pomoc. Stěžovatel dále namítal nesprávnost závěrů znalců, zpochybňoval především posudek psycholožky - obecné soudy nevyřešily podle něj rozpor s obhajobou předloženým posudkem jiné znalkyně, jež byl pro stěžovatele příznivější. Shodné výhrady stěžovatel uvedl i v ústavní stížnosti, ve snaze přiznat jim ústavněprávní význam, respektive způsobilost zvrátit závěry napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud rozumí motivaci stěžovatele, jemuž byl uložen vysoký trest odnětí svobody za jednání, které vytěsnil a které jen náhodou nemělo fatální následky. Jde však o jednání, které v souladu s čl. 39 Listiny zákon definuje jako trestný čin, za jehož spáchání obecné soudy (čl. 40 odst. 1 Listiny) uložily trest na samé spodní hranici, kterou zákon předpokládá. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), stejně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), zajišťují spravedlivé soudní řízení podle předem stanovených pravidel, neznamenají však záruku rozhodnutí, které bude splňovat očekávání účastníka řízení. Právo na rovnost (čl. 1 a 37 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 Úmluvy) není dotčeno zákonem definovaným postavením konkrétních osob v příslušném řízení; využití konkrétního katalogu zákonných nástrojů odlišuje postavení účastníků i v jednotlivých fázích řízení, například poškozeného, podezřelého, obviněného, svědka nebo jejich zástupců, a některé procesní nástroje nepřísluší každému (nutná obhajoba). Posoudit věrohodnost účastníků řízení je úkolem soudu a má-li pochybnosti, může k objasnění některých okolností povolat znalce, nemá-li však pochybnosti, není jeho povinností tak činit. V řízení nevyvstaly pochybnosti, pro které by bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo a fakt, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, protože je subjektivně (bez opory v provedených důkazech) přesvědčen, že lze učinit i jiný závěr, nepředstavuje zásah do jeho základních práv.

Stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen a v průběhu řízení měl možnost uplatňovat svá procesní práva, nebylo proto porušeno ani jeho právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) či porušen princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny); v řízení byl aplikován trestní zákoník v účinném znění (čl. 40 odst. 5 Listiny). Z ničeho ani nevyplývá, a stěžovatel to v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by byl k výpovědi nucen (čl. 40 odst. 4 Listiny), naopak obecné soudy přijaly za postačující i jeho částečné a útržkovité vzpomínky na útok na poškozeného.

Ústavní soud nezjistil nic, z čeho by bylo možné dovodit zásah obecných soudů do základních práv, jak stěžovatel namítá v ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).