Ústavní soud I.ÚS 2271/24

Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal zrušení předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 6, který mu uložil povinnost platit vedlejší účastnici částku 15 000 Kč měsíčně. Činí tak už podruhé - již v roce 2022 jeho žádost obecné soudy zamítly a jeho stížnost Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 427/23 jako zjevně neopodstatněnou.

Obecné soudy stěžovateli nevyhověly ani tentokrát. Stěžovatel také nyní podal ústavní stížnost, v níž namítá, že soudy porušily jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud však opět dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil ke způsobilosti rozhodnutí o předběžném opatření zasáhnout do základních práv jednotlivců. Uvedl, že podstatou jeho přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení či zrušení předběžného opatření; to je věcí obecných soudů. To platí tím spíše v oblasti rodinného práva, kde zákonodárce vyloučil možnost podání dovolání a jistě neměl na mysli, aby roli nejvyššího rodinného soudu zastával Ústavní soud. Účel předběžného opatření spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nezaručuje ani nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Prozatímní úprava vztahů nepředurčuje konečný výsledek ve věci samé. Proto Ústavní soud rozhodnutí o předběžných opatřeních podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 a usnesení sp. zn. I. ÚS 409/24, body 6 až 8; sp. zn. III. ÚS 24/20, body 20 až 22, a tam citovaná rozhodnutí). Odkázat lze ostatně také na usnesení sp. zn. II. ÚS 427/23, jímž Ústavní soud odmítl předchozí stěžovatelovu ústavní stížnost a kde v bodech 7 a 8 tato obecná východiska stěžovateli vysvětlil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by předběžné opatření nemělo zákonný podklad, nebylo vydáno příslušným orgánem či že je projevem svévole. Pouze opětovně polemizuje se závěry obecných soudů a tvrdí, že nezohlednění jeho námitek porušuje jeho základní práva. Jeho zásadní námitku, tj. nezohlednění jednání vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud může s ohledem na výše uvedené posuzovat jen z toho pohledu, zda ji obecné soudy neposoudily svévolně. Tomu však nic nenasvědčuje - ostatně obecné soudy se touto námitkou zabývaly už v předchozím řízení, přezkoumaném usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 427/23.

Ústavní soud neshledal ústavněprávní relevanci ani v námitce týkající se porušení kontradiktornosti řízení. S ohledem na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je totiž zjevné, že na důkazu, k němuž se stěžovatel podle svého tvrzení neměl příležitost vyjádřit, napadená rozhodnutí obecných soudů nezávisela.

Není úkolem Ústavního soudu posuzovat, kdo může za to, že se soudní řízení ve věci stanovení výživného manželky táhne už mnoho let. Městský soud nicméně v napadeném rozhodnutí například poukazuje na stěžovatelovu obstrukční procesní aktivitu. Ústavní soud každopádně apeluje na všechny účastníky, aby vyvinuli maximální úsilí směřující k tomu, že jejich poměry meritorně upraví prvostupňový soud.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.