I.ÚS 2286/21

Okresní soud v Karviné (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání desíti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel na osmnáct měsíců. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že obecné soudy se řádně nezabývaly jeho námitkami a nesprávně vyložily zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Namítá, že intenzita rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry vyžaduje zásah Ústavního soudu, neboť jde o svévoli.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká nevypořádání se s námitkou nenaplnění skutkové podstaty trestného činu, neboť poškozený (strážník), který překročil své pravomoci (viz například usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 629/2012-43 ze dne 20. června 2012), nemohl požívat ochrany úřední osoby; podle stěžovatele nebyl naplněn zákonný důvod k zastavování jeho vozidla (§ 79 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o silničním provozu). Strážníci zastavovali stěžovatele pouze proto, že vozidlo obdobné barvy a typu mělo krátce předtím kolem nich projet nestandardní rychlostí. Takové okolnosti jsou příliš obecné, aby odůvodnily jakýkoliv zásah proti stěžovateli, jenž si nebyl vědom spáchání žádného přestupku.

Podle stěžovatele měli strážníci nedostatečné podezření, přesto jej protiprávně zastavili k namátkové kontrole, a nadto nedůvodně použili donucovací prostředek. K těmto okolnostem obecné soudy nepřihlédly, přijaly postup strážníků (vykonávajících fakticky činnost příslušníků Policie České republiky) a posoudily věc jednostranně a formalisticky. Stěžovatel trvá na své obhajobě, že neměl důvod výzvy k zastavení uposlechnout. Obecné soudy dále přehlédly zjevné nepravdy a rozpory v nevěrohodných výpovědích svědků (strážníků), jejichž pravdivost měl prokázat jimi sepsaný úřední záznam; jde o nesprávné hodnocení důkazů a vyslovené závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

V uvedených rozhodnutích spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv zakotvených v čl. 8 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy nepostupovaly podle stěžovatele v souladu s čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a proto navrhuje všechna napadená rozhodnutí zrušit.

Z napadených rozhodnutí se podává, že strážníci zaregistrovali rychle jedoucí vozidlo, jež ovšem nebyli sto začít stíhat, vydali se ale směrem, kterým vozidlo odjelo, a po chvíli uviděli vozidlo stěžovatele. Strážníci se k vozidlu přiblížili a světelnou signalizací vyzvali stěžovatele k zastavení, ten před nimi začal ujíždět, a když jej dostihli na konci slepé ulice, jeden ze strážníků se rozběhl k autu stěžovatele a za použití hrozby namířenou zbraní vyzval jej k zastavení. Stěžovatel na výzvu nereagoval a rozjel se, takže strážník stojící v tu chvíli vedle vozidla musel uskočit, aby se vyhnul kontaktu s ujíždějícím vozidlem. Stěžovatel se v řízení hájil tím, že nerozeznal, komu má uvolnit cestu, domníval se, že jde o plynaře. Když se k jeho vozidlu rozběhl člověk "v černých montérkách", ujel s obavou o peníze, které měl u sebe.

Ústavní soud zjistil, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely nejen z výpovědí strážníků a stěžovatele, ale rovněž z kamerového záznamu z vozidla městské policie; další svědecké výpovědi pak potvrdily zřetelnost označení vozidla městské policie i zasahujícího strážníka. Obecné soudy vyhodnotily obhajobu stěžovatele jako účelovou. Sám stěžovatel ve své výpovědi přiznal spáchání dvou přestupků, jedním z nich byla jízda "nestandardní" rychlostí, tedy jednání, u něhož jen podezření opravňuje strážníky zastavit vozidlo.

Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se důkladně zabýval dovolacími námitkami stěžovatele, které zčásti posoudil jako opakování obhajoby; stěžovatel s vyslovenými závěry opakovaně nesouhlasí, odmítá je akceptovat a snaží se o jejich revizi. Ze spisu však nevyplývá, že by soudci obecných soudů rozhodovali v rozporu nebo mimo rámec zákonů či mezinárodních smluv (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Odmítá-li stěžovatel závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě, a to dokonce v kvalifikovanější podobě (se zbraní - automobilem), nelze jeho nespokojenost s právními závěry obecných soudů bez dalšího považovat za porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), či dokonce práva na spravedlivý proces, neboť jde jen o pouhou polemiku nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnost. Byl-li stěžovatel stíhán a podmíněně zbaven osobní svobody (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny), stalo se tak v důsledku zákonného a ústavně konformního postupu obecných soudů.

Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil, že by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole, že by se soudy dopustily závažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.