I.ÚS 2306/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2306/09 ze dne 7. 10. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Márií Čuhelovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ke Klimentce 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. 6 Ads 90/2008-06, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Cad 110/2006-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na přiměřené hmotné zajištění. Stěžovatel má zejména zato, že se Nejvyšší správní soud důsledně nevypořádal s jím předloženými tvrzeními a důkazy, v rozporu s ustanovením § 109 soudního řádu správního soud také nenařídil jednání, jehož by se mohl stěžovatel zúčastnit a kde by mohl další svá tvrzení a důkazy předložit, Nejvyšší správní soud se v průběhu řízení o kasační stížnosti toliko spokojil se závěry Městského soudu v Praze. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nebylo doloženo, že důvodem skončení pracovního vztahu v dané věci byly okolnosti uvedené v § 21 a 22 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), stěžovatel má naopak zato, že k prokázání těchto skutečností doložil jak správnímu úřadu, tak Městskému soudu v Praze dostatečné množství podkladů. Nejvyšší správní soud se dále nedostatečně zabýval stěžovatelovým zpětvzetím žaloby na určení, že důvodem skončení pracovního poměru byly okolnosti uvedené v § 21 zákona č. 87/1991 Sb., stěžovatel přitom v kasační stížnosti výslovně uvedl, že k uvedenému zpětvzetí došlo z toho důvodu, že na straně soudu projednávajícího žalobu na určení chyběla vůle věc bezodkladně projednat i přes její naléhavost a stěžovatel tak měl za to, že jeho domáhání se práva je zjevně bezdůvodné. Ke zpětvzetí tedy nedošlo ani z důvodu smírného vyřešení věci, ani z důvodu, že by stěžovatel seznal, že by věc neměla naději na úspěch, jak ve svém rozsudku konstatuje Nejvyšší správní soud. Závěrem stěžovatel uvádí, že pro nepřiznaný nárok na důchodové zabezpečení za roky 1983 - 1990 není stěžejní ukončení pracovního poměru v organizaci Tranzitní plynovod, nýbrž nemožnost nalézt zaměstnání po ukončení tohoto pracovního poměru u řady jiných zaměstnavatelů. V důsledku postupu Nejvyššího správního soudu se tak stěžovatel nemůže dovolat nespravedlnosti politické perzekuce způsobené mu komunistickým režimem, když roky, během nichž byl nucen setrvat bez stálého zaměstnání, mu nejsou postupem správního úřadu zohledněny tak, aby stěžovateli byly přiznány dávky důchodového zabezpečení. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cad 110/2006, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 8. 2006, č. j. 450 708 082/426 byl stěžovateli od 8. 3. 2004 přiznán starobní důchod v částce 2315 Kč měsíčně podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, a podle článku 19 Smlouvy mezi ČR a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení č. 267/1997 Sb. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení vysvětlila, jak dospěla k celkové výši přiznaného starobního důchodu a závěrem uvedla, že ve svém rozhodnutí byla vázána právním názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 1 Cad 14/2005. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Cad 110/2006 - 47, tak, že ji zamítl. V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že námitku stěžovatele týkající se neprovedení úpravy jeho důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích neshledal důvodnou s ohledem na to, že Česká správa sociálního zabezpečení byla při vydání svého rozhodnutí vázána stanoviskem Městského soudu v Praze vysloveným v rozsudku sp. zn. 1 Cad 14/2005 ze dne 7. 3. 2006, z něhož vyplynulo, že v tomto řízení nebyla prokázána stěžovatelova účast na mimosoudních rehabilitacích. Z dokazování provedeného v tomto řízení vyplývá, že stěžovatel obtížně sháněl zaměstnání v letech 1983 - 1989 a byl v období let 1983 - 1990 veden u odboru pracovních sil. Nebylo však prokázáno, že obtížné pracovní uplatnění bylo způsobeno politickou persekucí nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel nedoložil žádný doklad o tom, že by jeho pracovněprávní vztah skončil z těchto důvodů a nedoložil ani osvědčení organizace, u níž byl v pracovním vztahu, nebo jejího právního nástupce nebo ústředního orgánu, do jehož působnosti organizace náležela. Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního a kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smysl