I.ÚS 2306/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2306/12 ze dne 13. 3. 2013 N 43/68 SbNU 433 Posouzení souběhu invalidního důchodu a výživného u dítěte s těžkým zdravotním postižením   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 13. března 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12 ve věci ústavní stížnosti K. R., zastoupeného opatrovnicí K. R., právně zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2012 č. j. 19 Co 457/2012-67, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zrušena vyživovací povinnost vedlejšího účastníka řízení vůči stěžovateli, který je osobou těžce zdravotně postiženou, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a L. R., zastoupeného Mgr. Janem Hruškou, advokátem, se sídlem Maroldova 1449/8, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2012 č. j. 19 Co 457/2012-67 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu rodičovské výchovy a péče podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2012 č. j. 19 Co 457/2012-67 se zrušuje. Odůvodnění I. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2011 č. j. 9 C 430/2010-44 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka - otce stěžovatele na zrušení jeho vyživovací povinnosti ke stěžovateli. Žaloba byla zamítnuta s tím, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalovaný, dále též jako "žalovaný") dosáhl zletilosti a je osobou těžce zdravotně postiženou, takže mu byl přiznán plný invalidní důchod, který od ledna 2011 činí 8 972 Kč měsíčně. Rozhodnutím Okresního soudu v Písku z prosince 2009 byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatel také pobíral příspěvek na péči, který činil od 1. 8. 2009 částku 12 000 Kč měsíčně a v průběhu řízení došlo od 1. 7. 2011 k jeho snížení na 8 000 Kč měsíčně. Žalovaný stále navštěvuje základní školu speciální při centru ARPIDA, kde se plní desetiletý vzdělávací program. Ve školním roce 2010/2011 navštěvoval 9. ročník. Zdravotní stav žalovaného, neboť se jedná o osobu s těžkým kombinovaným postižením, vyžaduje velmi specifický individuální přístup ve vzdělávacím zařízení. Žalovaný potřebuje pomoc při úkonech péče o vlastní osobu, neboť se jedná o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III - těžká závislost. Dle soudu prvního stupně nelze v tomto specifickém případě důsledně vycházet z definice § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Při posuzování trvání vyživovací povinnosti vzal jako kritérium jednak příslušná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jednak zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Za nezaopatřené dítě se pro účely zákona o důchodovém pojištění (§ 20) považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle do 26. roku věku, jestliže za c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat výdělečnou činnost. V odstavci 5 se uvádí, že za povinnou školní docházku se pro účely tohoto zákona považuje též a) pokračování žáků, kteří po splnění povinné školní docházky nezískali základní vzdělání, v základním vzdělání, desátý ročník základního vzdělání v základní škole speciální, pokračování žáků se zdravotním postižením v základním vzdělávání a kurs pro získání základního vzdělání organizovaný základní nebo střední školou ve formě denní výuky, který navštěvují osoby mladší 26 let, které nezískaly základní vzdělání. V odstavci 6 se uvádí, že za nezaopatřené dítě se nepovažuje dítě, které je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Žalovaného by nebylo možno považovat za neopatřené dítě, neboť je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Na druhé straně ale žalovaný navštěvuje základní školu při centru ARPIDA a plní desetiletý vzdělávací program - základní škola speciální (rehabilitační vzdělávací program). V § 55 odst. 2 školského zákona se uvádí, že žákovi se zdravotním postižením může ředitel školy ve výjimečných případech povolit pokračování v základním vzdělávání do konce školního roku, v němž dosáhne 20. roku věku, v případě žáků vzdělávajících se podle § 16 odst. 8 věty druhé a § 48 pak se souhlasem zřizovatele do 26. roku věku. Soud prvního stupně vzhledem k těmto ustanovením zákona dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky zrušení vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému, neboť žalovaný je osobou se zdravotním postižením, která splňuje definici žáka podrobujícího se speciálnímu vzdělání v základní škole speciální při centru ARPIDA a plnící vzdělávací program základní škola speciální - rehabilitační vzdělávací program; ve školním roce 2010/2011 navštěvoval 9. ročník. Přitom vzdělávací program je desetiletý. Jestliže žalovanému zákon i vzhledem ke zdravotnímu postižení umožňuje základní školní docházku, pak je nutno ji považovat za důvod trvání vyživovací povinnosti. Soud v rámci tohoto řízení nezkoumal výši vyživovací povinnosti, ale pouze to, zda je založen důvod pro trvání vyživovací povinnosti. Proto byl návrh na zrušení vyživovací povinnosti zamítnut. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně takto: "Vyživovací povinnost žalobce k žalovanému stanovená naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 1997 č. j. 8 C 278/1995-98 ve spojení s opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 6. 1997 č. j. 8 Č 278/1995-103 ve výši 12 000 Kč měsíčně se počínaje dnem 14. 2. 2009 zrušuje.". Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil v podstatě tak, že žalovaný pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši kolem 9 000 Kč měsíčně a dále je oprávněnou osobou pobírající příspěvek na péči ve výši původně 12 000 Kč měsíčně a nyní 8 000 Kč měsíčně; tím je kompenzována neschopnost žalovaného se s ohledem na zdravotní stav sám živit. Podle § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost k dětem trvá jen do doby, dokud děti nejsou samy schopny se živit. Proto podle názoru odvolacího soudu vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovateli zanikla ke dni 14. 2. 2009. II. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaného rozhodnutí krajského soudu, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv zaručených čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V konkrétnostech zejména namítá, že vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí být však vykládán jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. Pouhý odkaz na skutečnost, že stěžovatel je poživatelem sociálních dávek, nemá dostatečnou relevanci vedoucí k závěru, že je ekonomicky samostatným subjektem, u kterého netrvá dále vyživovací povinnost rodičů, tedy i vedlejšího účastníka k němu. Odvolací soud zcela pominul skutečnost, že stěžovatel je osobou, která potřebuje 24hodinovou péči, jež je mu poskytována ze strany matky; s ohledem na tuto skutečnost není matka výdělečně činná a svoji vyživovací povinnost vůči stěžovateli částečně nahrazuje péčí o jeho osobu a z části finančně, neboť sociální dávky stěžovatele sotva pokryjí celé jeho měsíční výdaje. Stěžovatel se nemůže ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že je žákem v současné době 10. třídy základní školy speciální, nemá žádný vliv na posuzování vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka k němu. Je pravda, že stěžovatel zřejmě nikdy nebude samostatným ekonomickým subjektem nezávislým na pomoci blízkých, popř. státu, leč má právo na vzdělání, a jestliže je mu toto právo umožněno dle příslušného ustanovení § 48 zákona č. 561/2004 Sb. realizovat až do 26 let jeho věku, měla by být tato skutečnost zohledněna i při posuzování vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka dle ustanovení § 85 odst. l zákona o rodině. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích. Setrval na svém stanovisku, že přiznáním plného invalidního důchodu a příspěvku na péči bylo kompenzováno u stěžovatele to, že není schopen sám se živit a dosahovat vlastního příjmu. Tímto okamžikem zanikla ve smyslu § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů, tedy i otce k tomuto zletilému synovi, neboť už není nezaopatřeným dítětem. Vedlejší účastník - otec stěžovatele ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Dodal především následující. Smyslem čl. 32 odst. 1 Listiny je právní ochrana lidem, kte