I.ÚS 2318/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2318/08 ze dne 12. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem, se sídlem Ponávka 2, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 4 To 62/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007 (dále jen "rozsudek krajského soudu") a dále rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 4 To 62/2007 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterým byl rozsudek krajského sodu ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu zrušen a bylo nově rozhodnuto tak, že byl uznán vinným ze spáchání trestných činů neposkytnutí pomoci dle § 208 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a pokusu trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. h) ve spojení s § 8 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy mu byl podle § 219 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 citovaného zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 12 let, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího sodu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu. Dle rozsudku vrchního soudu se stěžovatel trestného činu neposkytnutí pomoci (bod 1) dopustil, stručně shrnuto, tím, že poté, co jako řidič osobního motorového vozidla srazil vozidlem chodce, který po nárazu přelétl přes vozidlo a (aniž by to obžalovaný zaregistroval) propadl sklem pátých dveří vozidla do jeho zavazadlového prostoru, bez zastavení z místa dopravní nehody ujel, aniž by se přesvědčil o stavu sraženého chodce a podle potřeby mu zajistil pomoc, v čemž mu nic nebránilo, přičemž s ohledem na průběh nehody si musel být vědom, že chodec při ní utrpěl vážná zranění, což se také stalo. Pokusu trestného činu vraždy (bod 2) pak tím, že poté, co po výše uvedené události přijel do místa svého bydliště a zjistil, že tělo poškozeného leží bezvládně v zavazadlovém prostoru jeho vozidla, namísto toho, aby mu zajistil potřebnou pomoc, v úmyslu zakrýt své jednání, odvezl poškozeného ve stejném vozidle z místa svého bydliště mimo obec, kde jeho tělo zanechal několik metrů od vozovky. Přestože poškozený byl v bezvědomí a vážně zraněn, zanechal ho stěžovatel na odlehlém místě v noci, málo oblečeného, při nízké venkovní teplotě, ačkoliv věděl, že může zemřít, s čímž byl srozuměn. K tomuto následku shodou okolností nedošlo, neboť poškozenému byla poskytnuta potřebná lékařská pomoc. Poté co byl nalezen podchlazený projíždějícím řidičem bezprostředně u vozovky, kam se po probrání z bezvědomí postupně doplazil. Stěžovatel svoji ústavní stížnosti směřuje proti odsouzení pod bodem 2., přičemž je přesvědčen, že svým jednáním po nalezení poškozeného v zavazadlovém prostoru spáchal toliko trestný čin neposkytnutí pomoci dle § 207 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel za prvé zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů v tom směru, že by existovalo nebezpečí vzniku následku činu, totiž že by poškozenému hrozila smrt. Uvádí, že dle závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, není možné říci, zda by vůbec poškozený zemřel, respektive zda by nastalo poškození jeho života, přičemž při své výpovědi, ze které soud prvního stupně nesprávně dovozuje opak, vycházel z obecných meteorologických údajů, které neměly podklad v reálných hodnotách z předmětného místa. Soud prvního stupně při vyhodnocení teploty v místě nálezu poškozeného vycházel ze záznamu meteorologické stanice vzdálené 13 km od tohoto místa, nepřihlédl k možnému vývoji teplot v průběhu noci, nezohlednil výpověď svědka J. Z., který uvedl, že teplota činila v předmětnou dobu přibližně +10 °C, ani oblečení poškozeného, ve kterém se tak nalehko sám vydal v noci ven. Soud navíc nevyhověl stěžovatelovu návrhu na doplnění dokazování ohledně skutečné teploty, aniž toto své rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. O tom, že smrt poškozenému nehrozila, svědčí také skutečnost, že při nalezení Ing. A. B. nejevil sebemenší známky podchlazení, či vůbec ohrožení života, a Ing. A. B. sám ani neměl v úmyslu přivolat lékařskou pomoc. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že poškozenému reálně hrozila smrt, je zcela nepodložený. Skutkové zjištění spočívající v tom, že poškozený byl nalezen podchlazený, je v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, a to s výpovědí svědka Ing. A. B., s výpovědí svědkyně K. a se zdravotní dokumentací z prvotního ošetření poškozeného. Za druhé stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tvrdí, že po nalezení poškozeného ve vozidle tento nejevil žádné zřetelné známky života, domníval se tedy, že je mrtvý. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který po výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vzal za prokázané, že i laik by si měl všimnout, že poškozený, ač v bezvědomí, dýchá a je živý, a dále při rozhodování postupoval tak, jako by stěžovatel od nalezení poškozeného věděl, že je naživu. Sám tento znalec připustil, že projevy životních funkcí u člověka v bezvědomí mohou být oslabeny (mělký dech) a že je obecně možné, že za špatných světelných a prostorových podmínek si projevů životních funkcí nemusel všimnout. Znalec při tomto svém závěru nezohledňoval polohu těla v kufru vozidla a slabé osvětlení v něm, přičemž tyto okolnosti společně s nehodovým dějem, a stěžovatelovým psychickým stavem, který byl i dle posudku z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, značně narušen, dostatečně odůvodňují stěžovatelovu domněnku, že poškozený byl při nehodě usmrcen. Stěžovatel nadto dodává, že žádnou zvláštní právní povinnost zkoumat blíže zdravotní stav poškozeného neměl. Prohlašuje, že neurčitý pocit, že poškozený dýchá, nabyl až v okamžiku jeho vykládání na místě samém. Až do okamžiku vyložení poškozeného z kufru vozidla tedy jednal ve skutkovém omylu negativním o podmínkách trestní odpovědnosti (v přesvědčení, že je mrtev) a odvezení poškozeného z místa stěžovatelova bydliště je proto z pohledu práva jednáním zcela irelevantním. V souladu s trestněprávní teorií skutkový omyl negativní o podmínkách trestní odpovědnosti vylučuje úmysl a vědomou nedbalost, tudíž vylučuje možnost spáchání trestného činu vraždy dle § 219 odst. 2 písm. h) trestního zákona, respektive jeho pokusu. Stěžovatel navrhoval doplnění dokazování posudkem znalce, který by se vyjádřil ke konkrétním okolnostem nalezení poškozeného v kufru jeho vozidla a jeho schopnosti poznat, že je poškozený naživu, toto nevyhovění návrhu na provedení důkazu však soud nijak nezdůvodnil. Stěžovatelovo zavinění je dáno až v okamžik narušení jeho mylné představy a to výlučně k trestnému činu neposkytnutí pomoci dle 207 odst. 1 trestního zákona. Pokud z místa vyložení poškozeného ujel, nejedná se v trestněprávním smyslu o jednání ve formě konání, nýbrž pouze o trestněprávně relevantní opomenutí jednat trestním zákonem stanoveným způsobem (poskytnout pomoc). Stěžovatel má za to, že soudem prvního stupně dovozovaný znak subjektivní stránky ve formě úmyslu eventuálního nebyl naplněn jak pokud jde o složku představovou, tak pokud jde o složku volní. V tom, že neměl povědomí o zranění poškozeného a tedy o nebezpečí, které by u něj případně mohlo nastat, shledává nedostatek složky představové. Pokud jde o složku volní v podobě srozumění v případě eventuálního úmyslu, je teorií i praxí dovozována z faktu, kdy pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by bránila nastoupení trestněprávně významným následkům. V případě vědomé nedbalosti na rozdíl od eventuálního úmyslu počítá pachatel s okolnostmi, které by měly zabránit trestněprávnímu následku, nesprávně však hodnotí jejich preventivní význam. Stěžovatel prohlašuje, že s touto okolností zabraňující vzniku následku počítal a tato také nastala v podobě zajištění pomoci poškozenému jinou osobou, a to ve stavu, kdy nejevil jakékoliv sebemenší známky ohrožení života. Oprávněnost důvodů spoléhat se na tyto okolnosti vyplývá z charakteristiky místa,