I.ÚS 2333/18

Stěžovatelce byla v řízení před orgány finanční správy doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen až prosinec 2011. Žalobu proti těmto rozhodnutím zamítl Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 48 Af 3/2015-258 ze dne 25. 5. 2017. Kromě věcného vypořádání s některými námitkami stěžovatelky se odmítl zabývat námitkami směřujícími k úplnosti zjištěného skutkového stavu a k dodržení principu daňové neutrality. Podle krajského soudu tyto námitky stěžovatelka neuplatnila v žalobní lhůtě, ale až později v průběhu řízení, tedy opožděně.

Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se jak s věcným posouzením krajského soudu, tak s tím, že námitky uplatněné mimo žalobní lhůtu nelze věcně projednat. Nešlo přitom o rozvedení původních žalobních námitek, ale o uplatnění zcela nových žalobních bodů, které v původní žalobě předobraz neměly nad rámec zcela obecných tvrzení uplatnitelných na jakoukoliv žalobu v obdobné věci. Výzva k odstranění vad by byla namístě, pouze pokud žalobu nebylo možné pro její obecnost vůbec věcně projednat. Tak tomu ovšem ve věci stěžovatelky nebylo.

Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Toto porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že ji měl Krajský soud v Praze vyzvat k odstranění vad spočívajících v nekonkrétních formulacích žaloby. Ze zákona plyne, že soud má k odstranění vad vyzvat vždy, nikoliv podle toho, zda jsou žalobní tvrzení vadná zčásti, nebo zcela. Postup správních soudů vede k vydání překvapivých rozhodnutí, neboť žalobci nemají jak zjistit, že některé žalobní body nejsou věcně projednatelné. To se dozví se zpožděním v době, kdy tuto vadu již nelze napravit.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozsudkem; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Ústavní soud opakovaně uvedl, že žalobce ve správním soudnictví vymezuje důvody žaloby svým tvrzením o porušení subjektivního či objektivního práva v žalobní lhůtě. Pokud tomu tak není, je podání pouhým oznámením záměru obrátit se na správní soud se žalobou, které ovšem nemá i při extenzivním výkladu pojmu žalobní bod žádné relevantní účinky. Od samého počátku jsou tedy kladeny požadavky na kvalitu argumentace žalobce [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.)]. To slouží k racionalizaci a efektivitě řízení před správním soudem tak, aby nedocházelo k jeho zbytečnému prodlužování, k opakování stejné či podobné argumentace anebo naopak k dodatečnému předkládání dalších tvrzení, názorů a důkazů, které mohly být bez větších obtíží účastníky řízení uplatněny již dříve [nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65)]. Pokud takové tvrzení žalobce včas nepředloží, lze vycházet z toho, že případné vady řízení či důvody nezákonnosti nepovažuje pro posouzení své věci za zásadní. Není dán ústavněprávní důvod, pro který by soud měl z úřední povinnosti sám vyhledávat vady řízení či důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí [nálezy sp. zn. I. ÚS 164/97 ze dne 10. 3. 1999 (N 39/13 SbNU 277) a sp. zn. IV. ÚS 432/98 ze dne 19. 11. 1999 (N 160/16 SbNU 181)].

Uplatnění řádného žalobního (stížního) bodu má tedy pro řízení před správními soudy zásadní povahu. Z formálního hlediska jde o stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, při jehož dodržení a v jeho mezích je možné se domáhat ochrany svých práv u správního soudu. Předurčuje také do značné míry, jaké ochrany se žalobci či stěžovateli dostane, neboť přezkum zásadně probíhá v rámci uplatněných žalobních (stížních) bodů (srov. § 75 odst. 2 a § 109 odst. 4 s. ř. s.). Podrobnost námitek pak ovlivňuje nezbytnou podrobnost jejich vypořádání [odst. 13 nálezu sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521)].

V posuzované věci stěžovatelka nezpochybňovala, že v části žaloby předložila pouze obecná tvrzení, která nevymezovala alespoň základní, individualizované skutkové a právní důvody domnělé nezákonnosti naříkaného správního rozhodnutí (nešlo tak o projednatelné žalobní body). Její stížní argumentace se vztahovala výlučně k rozsahu poučovací povinnosti krajského soudu o nadměrné obecnosti takových tvrzení.

I v tomto ohledu se Ústavní soud opakovaně vyjádřil. Obecné soudy jsou v rámci zákonem stanovené poučovací povinnosti, tj. stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, povinny účastníka řízení poučit o vadách jeho podání. Výzva k odstranění vad podání pak musí obsahovat i poučení o důsledcích jejího nesplnění. Absence poučení o procesních následcích nesplnění výzvy, které vedou k nevratným procesním rozhodnutím soudu, jejichž důsledkem je nemožnost věcného projednání podání účastníka řízení, je porušením základního práva na přístup k soudu [nález sp. zn. II. ÚS 2793/10 ze dne 5. 4. 2011 (N 62/61 SbNU 21)].

V posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem a byla schopna řádným způsobem formulovat alespoň některé žalobní body. Za toho stavu nebyl důvod stěžovatelku vyzývat k odstranění vad, neboť žaloba jako taková vadná nebyla a obecná tvrzení v jinak projednatelné žalobě lze považovat za nastínění nepříznivé situace stěžovatelky a jejích souvislostí, ne jako součást nedokonalého žalobního bodu [odst. 23 nálezu sp. zn. I. ÚS 40/15 ze dne 1. 2. 2016 (N 20/80 SbNU 239)]. Žalobce totiž před správním soudem uplatňuje tvrzení o porušení svých veřejných subjektivních práv, k němuž došlo typicky v předcházejícím správním řízení nebo samotným rozhodnutím jako vyvrcholením tohoto řízení. Za takové situace lze předpokládat, že žalobce je schopen v přiměřené lhůtě seznat, v čem tvrzené porušení jeho práv spočívá, a je schopen to v žalobě individualizovaně vylíčit. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se pak na soud může obrátit ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy. Není-li tedy ze strany žalobce takového tvrzení, toto ústavně zaručené právo mu nesvědčí (nález sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. 5. 2018).

Zjevně nepřiléhavé je tvrzení stěžovatelky, že postupem správních soudů došlo k vydání překvapivého rozhodnutí. Překvapivým rozhodnutím je takové, které účastníka zbavuje možnosti právně a skutkově argumentovat k nově nastolené podstatě věci [nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), sp. zn. II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105), sp. zn. I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45) a další]. V posuzované věci stěžovatelka sama žalobními body uplatněnými v žalobní lhůtě vymezila, z jakých konkrétních právních a skutkových důvodů mají být správní rozhodnutí přezkoumána. Že soud rozhodl jen o takto nastolené podstatě věci a ne o námitkách předložených po uplynutí žalobní lhůty, není ve správním soudnictví překvapivé, ale naopak očekávatelné (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 164/97).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.