Ústavní soud I.ÚS 2390/24

Okresní soud v Hodoníně ("nalézací soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost platit vedlejší účastnici výživné na neprovdanou matku od 15. 12. 2021 do 15. 12. 2023 ve výši 2 000 Kč měsíčně; současně mu uložil zaplatit nedoplatek na výživném do 28. 2. 2023 ve výši 29 000 Kč v měsíčních splátkách po 1 000 Kč (výrok I). Dále nalézací soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 5 332 Kč jako příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ("odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I tak, že stěžovatel je povinen platit vedlejší účastnici výživné na neprovdanou matku od 15. 12. 2021 do 15. 12. 2023 ve výši 2 000 Kč měsíčně a že nedoplatek na výživném za dobu od 15. 12. 2021 do 15. 12. 2023 ve výši 48 000 Kč je povinen stěžovatel zaplatit v měsíčních splátkách po 3 000 Kč (výrok I); ve výrocích II, III a IV rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že vedlejší účastnicí uplatněné nároky jsou v rozporu s dobrými mravy, odstěhovala-li se z jejich společné domácnosti. Odvolací soud pouze nepřípustně odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 3023/23 ze dne 22. 5. 2024).

Nejprve Ústavní soud zkoumal podmínky řízení (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem včas a není nepřípustná. Ve vztahu k výroku I rozsudku nalézacího soudu, který byl změněn (nahrazen) výrokem I rozsudku odvolacího soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, avšak je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze v případě vad, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní projednávané věci neshledal.

Nalézací soud srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, že vedlejší účastnicí uplatněné nároky nejsou v rozporu s dobrými mravy. V řízení bylo prokázáno, že příčinou opuštění společné domácnosti vedlejší účastnicí nebyla její libovůle, nýbrž chování stěžovatele, které vedlo až k vydání předběžného opatření, jímž mu byl uložen zákaz přibližovat se k vedlejší účastnici a jejich dítěti (viz bod 26 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se následně ztotožnil se způsobem, jakým se nalézací soud s touto námitkou vypořádal (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu). Závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 3023/23 se v nynější věci neuplatní, neboť odvolací soud neodkázal paušálně na rozsudek nalézacího soudu jako na celek, ale na jeho konkrétní část týkající se otázky souladu uplatněných nároků s dobrými mravy; argumentace stěžovatele v odvolání přitom byla v jádru shodná s argumentací uplatněnou v nalézacím řízení.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.