Ústavní soud I.ÚS 2432/25

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že o stěžovatelově vině rozhodoval senát Krajského soudu v Ústí nad Labem, který si měl již dříve učinit názor na stěžovatelovu vinu rozsudkem, jímž schválil dohodu o vině a trestu (původně) spoluobviněného.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 3/2022, stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což (a za sbíhající zločin pronevěry, pro který byl uznán vinným dřívějším rozsudkem krajského soudu) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti. Stejným rozsudkem byla pomocí ke zločinu podvodu shledána vinnou spoluobviněná společnost G.; o její ústavní stížnosti vede Ústavní soud řízení pod sp. zn. III. ÚS 2425/25). Již dříve, rozsudkem sp. zn. 2 T 5/2023 ze dne 22. 5. 2023, krajský soud schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi státním zástupcem a původně spoluobviněným L. N., v souladu s níž byl uvedený obviněný taktéž uznán vinným pomocí ke zločinu podvodu.

Daného zločinu se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že ačkoliv si byl vědom, že jeho majetková situace je na úrovni úpadku, jako hlavní objednatel, konečný uživatel, nabyvatel a stavebník přístavby rodinného domu nechal jím ovládanou společnost G. uzavřít smlouvu se společností NAVA-K Teplice a. s. (dále jen "NAVA-K") na provedení přístavby, přestože vzhledem ke špatné ekonomické situaci společnosti reálně hrozilo nesplnění sjednaného závazku, přičemž se následně o uhrazení závazku nestaral a společnost G. uhradila jen 1 700 000 Kč. Tím společnosti NAVA-K vznikla škoda 15 429 191,45 Kč.

K odvolání stěžovatele i společnosti G. proti napadenému rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí napadeným rozsudkem zrušil ve výroku o náhradě škody a o trestu ve vztahu ke společnosti G. a v tomto rozsahu nově rozhodl. Nejvyšší soud posléze napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele i společnosti G. pro zjevnou neopodstatněnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší v zásadě jednu námitku, a sice že o jeho vině rozhodoval senát krajského soudu ve stejném složení, v jakém již dříve rozsudkem schválil dohodu o vině a trestu s původně spoluobviněným L. N. Daným rozsudkem byla konstatována vina spoluobviněného pomocí stěžovateli k trestnému činu, ve vztahu k němuž stěžovatel v té době ještě nebyl shledán vinným. V rozsudku přitom byla podrobně popsána údajná trestná činnost stěžovatele včetně hodnocení stěžovatelova jednání, úmyslů, motivací a stavu vědomí. Soud podle stěžovatele postupoval mechanicky, když ve skutkové větě zanechal stejné formulace, jaké byly užity v obžalobě směřující původně proti všem třem obviněným. Úvodní formulace, že o stěžovatelově vině dosud nebylo rozhodnuto, považuje stěžovatel za nedostatečné a poukazuje na judikaturu zejména Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož v těchto případech mohou vzniknout pochybnosti o nepodjatosti soudců.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se obdobnou věcí zabýval v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 1941/25 ze dne 30. 9. 2025, v němž shledal ústavně konformním, pokud stejný senát, který schválil dohodu o vině a trestu obviněného, následně rozhoduje o vině a trestu dalších osob zapojených v téže trestné činnosti. Připustil nicméně, že v určitých případech může tato situace vzbudit pochybnosti o nepodjatosti členů rozhodujícího senátu. Při posuzování, zda lze mít pochybnosti o podjatosti soudce, který dříve rozhodoval o vině a trestu (původně) spoluobviněných ohledně souvisejících skutků, je dle uvedeného nálezu potřeba zabývat se všemi okolnostmi věci včetně toho, zda a jakým způsobem je v předešlém rozhodnutí popsána činnost osoby, o jejíž vině má být teprve rozhodováno, a zda je v něm uvedeno, že o vině této osoby dosud nebylo rozhodnuto.

V nyní posuzované věci se možnou podjatostí soudy velmi podrobně zabývaly, přičemž jejich úvahy odpovídají úvahám vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1941/25. Za této situace v zásadě postačí na jejich rozhodnutí (jakož i na zmiňovaný nález) odkázat a dodat následující.

Je pravda, že stěžovatelova činnost byla v rozsudku o schválení dohody o vině a trestu podrobně popsána, to ale bylo z hlediska konstatování viny původního spoluobviněného, s nímž byla dohoda uzavřena (a který byl vinen účastenstvím), nezbytné. Nelze z toho přitom bez dalšího usuzovat, že si rozhodující senát, jemuž předsedá profesionální soudce, již učinil závěr o stěžovatelově vině. Role soudu při schvalování dohody o vině a trestu je z hlediska zjišťování skutkového stavu omezená (ostatně stěžovatel sám hovoří o mechanickém postupu soudu) a žádným způsobem (právně ani fakticky) nepředurčuje, k jakým skutkovým zjištěním soud dojde na základě vlastního, v hlavním líčení provedeného dokazování. V souladu s tím krajský soud v rozsudku o schválení dohody o vině a trestu zdůraznil, že stěžovatel je stíhán odděleně a že o jeho vině nebylo rozhodnuto.

Následný průběh trestního řízení dle názoru Ústavního soudu uvedené předpoklady jen potvrdil. Krajský soud v hlavním líčení provedl zevrubné dokazování a k závěru o vině stěžovatele dospěl na základě celé řady důkazů. Další důkazy pak provedl i vrchní soud jako soud odvolací, nezatížený rozsudkem krajského soudu o schválení dohody o vině a trestu. Důkazní situace byla taková, jak vrchní soud vysvětlil, že výpověď L. N., s nímž byla dohoda o vině a trestu uzavřena, ani nebyla potřeba (viz bod 33 napadeného rozsudku, v němž se vrchní soud vyjádřil i ke stěžovatelovým výhradám ohledně okolností výslechu daného svědka). V této souvislosti lze též poznamenat, že pokud provedené důkazy svědčily o jiném skutkovém stavu, než jaký byl převzat do rozsudku o schválení dohody o vině a trestu, krajský soud neměl žádnou potřebu "stát si za svým" a v rozhodnutí o vině stěžovatele se to náležitě promítlo (viz závěry o výši způsobené škody).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.