I.ÚS 2445/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2445/25 ze dne 20. 11. 2025 Vázanost správních soudů trestním rozsudkem k osobě nevystupující v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti A, zastoupené advokátem JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 22/2024-120 ze dne 24. června 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 38/2020-292 ze dne 11. ledna 2024 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 37470/20/5300-21444-711869 ze dne 2. října 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství jako účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 22/2024-120 ze dne 24. června 2025 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 38/2020-292 ze dne 11. ledna 2024 bylo porušeno stěžovatelčino právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 22/2024-120 ze dne 24. června 2025 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 38/2020-292 ze dne 11. ledna 2024 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby její věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v tom, že se správní soudy při rozhodování o její správní žalobě cítily vázány rozhodnutím trestního soudu vydaným v řízení, jehož nebyla stranou. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 10 Af 38/2020, Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím částečně zamítlo odvolání stěžovatelky, potvrdilo osm dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro hlavní město Prahu jako správce daně a změnilo tři další platební výměry správce daně. Ve věci šlo o splnění podmínek pro nárokované odpočty DPH, přičemž Odvolací finanční ředitelství rozhodovalo ve věci opakovaně poté, co jeho předchozí rozhodnutí byla městským soudem zrušena s tím, že sice došlo k daňovému podvodu, v jehož kontextu byly odpočty uplatněny, ale nelze zatím dospět k závěru, že stěžovatelka o své účasti na podvodném jednání věděla či mohla vědět. Před vydáním nyní napadeného rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství doplnilo dokazování o důkazy mající původ v trestním spise včetně v tu dobu nepravomocného rozsudku městského soudu sp. zn. 40 T 4/2018 ze dne 29. 1. 2020, kterým byli odsouzeni bývalí jednatelé stěžovatelky za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. 3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud mimo jiné dospěl k závěru, že Odvolací finanční ředitelství postupovalo správně, přihlédlo-li k nepravomocnému trestnímu rozsudku jako k listinnému důkazu, vůči němuž mohla stěžovatelka uplatnit námitky. V průběhu řízení o správní žalobě pak trestní rozsudek nabyl právní moci, a stal se tak pro městský soud závazným podle § 52 odst. 2 soudního řádu správního. 4. Stěžovatelčina kasační stížnost byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu taktéž zamítnuta. Nejvyšší správní soud považoval za stěžejní námitku otázku vázanosti soudu trestním rozsudkem. Nejvyšší správní soud vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1424/09 ze dne 8. 3. 2012 (N 49/64 SbNU 607), podle něhož se vázanost trestního rozsudku prosadí jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. Stěžovatelka sice sama nebyla stranou trestního řízení, ale vystupovali v něm v pozici obviněných její jednatelé, jejichž prostřednictvím bylo zajištěno stěžovatelčino právo být slyšen. Proti samotným skutkovým závěrům pak stěžovatelka ani nebrojila. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka brojí proti názoru Odvolacího finančního ředitelství a správních soudů o vázanosti odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestní věci jejích bývalých jednatelů, který stěžovatelka považuje za rozporný s nálezem sp. zn. I. ÚS 1424/09. Stěžovatelka v trestní věci nevystupovala v žádném procesním postavení, které by ji opravňovalo k předkládání obrany proti závěrům orgánů činných v trestním řízení, k činění důkazních návrhů nebo k vyjadřování ke skutkové a právní stránce věci - nevystupovala jako obviněná, poškozená ani jako zúčastněná osoba. 6. Nejvyšší správní soud údajně dovozuje jednotu mezi právnickou osobou a jejím jednatelem, ovšem stěžovatelka jako právnická osoba v daném trestném řízení nebyla stíhána, ačkoliv dle právní úpravy stíhána být mohla. Výsledek trestního stíhání bývalých jednatelů stěžovatelky má tedy podle finanční správy i správních soudů představovat závazné vyřešení otázky oprávněnosti stěžovatelčina nároku na odpočet, přestože toto trestní řízení mohlo proběhnout se všemi zárukami práva na spravedlivý proces stíhané osoby právě i ve vztahu ke stěžovatelce, ale volbou orgánů činných v trestním řízení se tak nestalo. 7. Argumentace Nejvyššího správního soudu má stát na úvaze, že kdyby v řízení byla trestně stíhána stěžovatelka, uplatňovala by shodnou obranu, jakou uplatňovali jednatelé, to je ale úvaha mylná. Stěžovatelka poukazuje i na § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, podle kterého by při souběžném stíhání jednatele a právnické osoby daní jednatelé za právnickou osobu v řízení ani nemohli činit žádné úkony. V každém případě pak platí, že zájmy fyzické osoby a právnické osoby nejsou shodné, jde o samostatné subjekty nadané vlastními právy a povinnostmi. 8. Stěžovatelka navíc nejenže údajně nemohla výsledek trestního řízení ovlivnit, nemohla ani očekávat, že povede k závaznému vyřešení otázky oprávněnosti jejího nároku na odpočet. Výklad správních soudů by proto vyžadoval novelizaci trestního řádu tak, aby právnická osoba v těchto případech měla samostatná obhajovací práva. 9. Konečně se stěžovatelka ohrazuje i proti tvrzení Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka nebrojila proti skutkovým zjištěním, na nichž stojí rozsudek městského soudu. Nejdříve je totiž potřeba vyřešit otázku vázanosti trestním rozsudkem; dokud se městský soud cítí tímto rozsudkem vázán, brání to přezkumu skutkových zjištění. Stěžovatelka nadto řadu závěrů orgánů činných v trestním řízení zpochybňovala. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší správní soud sdělil, že konkrétní úvahy stěžovatelky se z valné části míjí s důvody, na nichž Nejvyšší správní soud napadený rozsudek založil. Tvrdí-li totiž stěžovatelka, že výsledek trestního řízení má podle finanční správy i správních soudů představovat závazné vyřešení otázky oprávněnosti stěžovatelčina nároku na odpočet, pak žádná taková úvaha v napadeném rozsudku učiněna nebyla. Právě naopak, Nejvyšší správní soud se ztotožnil se stěžovatelkou ohledně oddělenosti práva trestního a daňového i ohledně toho, že nelze bez dalšího klást rovnítko mezi doměřením daně stěžovatelce a odsouzením jejích jednatelů v trestním řízení. Z výsledků trestního řízení sice vyplývají skutkové poznatky pro správce daně a správní soudy, je však vždy nezbytné zkoumat, nakolik jsou relevantní z hlediska kritérií pro doměření daně. 12. Dále Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ústavní i kasační stížnost jsou koncipovány na chybném předpokladu, že aktivace § 52 odst. 2 soudního řádu správního před městským soudem v důsledku právní moci trestního rozsudku představuje jediný podklad pro zamítnutí žaloby a konstatování účasti na daňovém podvodu. I kdyby k nabytí právní moci nedošlo, na závěr soudů by to nemělo vliv, neboť městský soud dovodil, že i nepravomocný trestní rozsudek je v daňovém řízení možné hodnotit jako listinný důkaz, proti němuž má daňový subjekt zachovány veškeré námitky podle daňového řádu. Podle městského soudu přitom Odvolací finanční ředitelství závěry nepravomocného rozsudku mechanicky nepřevzalo, nýbrž každou skutečnost z něj vyplývající hodnotilo vlastní úvahou a vypořádalo i námitky proti němu směřující. 13. Nejvyšší správní soud obecně souhlasí s tím, že právnická osoba a její statutární orgán mají vlastní právní osobnost, zde je však sporná otázka vystavěna jinak - podstatou nálezu sp. zn. I. ÚS 142