I.ÚS 2514/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2514/19 ze dne 11. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Terezy Virtové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti výrokům I až III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019 a výrokům I a II příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019 vydanému soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, jako účastníků řízení a Správy železnic, státní organizace (dříve Správy železniční dopravní cesty, státní organizace) sídlem Dlážděná 1003/7, 110 01 Praha 1, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, sídlem Revoluční 724/7, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že proti stěžovatelce (dále také "povinná") byla vedena exekuce vyklizením nemovitostí (dále také "předmětné nemovitosti" nebo jen "Klinika") podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 70/2016-360 ze dne 11. 1. 2017 ve spojení s vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 227/2017-392 ze dne 5. 9. 2017, přičemž exekuční titul zněl doslovně takto: "Žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr, způsob ochrany - památkově chráněné území a dále pozemek parc. č. X2 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X3 - občanská vybavenost, způsob ochrany - památkově chráněné území, vše v k. ú. Žižkov, obec P., a vyklizené je předat žalobci, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku." Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 3662/2017-30 ze dne 12. 12. 2017 byl vedením exekuce pověřen JUDr. Ivo Luhan, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 1 (dále jen "pověřený soudní exekutor" nebo "soudní exekutor" či "exekutor"). 2. Vzhledem k tomu, že geneze celého předcházejícího nalézacího i následného exekučního řízení a všechny ostatní skutečnosti nyní projednávaného případu jsou všem účastníkům řízení dobře známy (neboť byly mimo jiné předmětem řízení o jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky vedených pod sp. zn. IV ÚS 3419/18 a sp. zn. I. ÚS 1565/19), není podrobnější rekapitulace průběhu řízení pro vypořádání ústavní stížnosti účelná, a proto postačuje uvést toliko základní fakta. 3. Pověřený soudní exekutor po dokončení exekuce vydal mimo jiné příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-171 ze dne 27. 3. 2019, kterým rozhodl o nákladech exekuce tak, že určil výši nákladů oprávněného (tj. vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) částkou 996 872 Kč a stěžovatelce uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). Zároveň výrokem II rozhodl, že výše zaplacené zálohy činí 900 000 Kč a byla plně spotřebována na úhradu nákladů oprávněného - exekuce. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka včasné námitky, přičemž nadepsaný Obvodní soud pro Prahu 3 (dále také "obvodní soud" nebo "exekuční soud") tento příkaz k úhradě nákladů exekuce svým usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-101 ze dne 17. 4. 2019 zrušil po jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost. 4. Následně pak pověřený soudní exekutor vydal ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019 (dále také "napadený příkaz"), kterým rozhodl o nákladech exekuce a nákladech oprávněného následovně. Soudní exekutor určil výši nákladů exekuce částkou 96 872 Kč včetně DPH ve výši 16 812 Kč a stěžovatelce uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). Pod výrokem II pak soudní exekutor určil výši nákladů oprávněného částkou 900 000 Kč včetně DPH ve výši 105 552 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení. Dále určil soudní exekutor výši nákladů oprávněného - nákladů právního zastoupení částkou ve výši 3 150 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III). 5. Proti shora označenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka včasné námitky, v nichž namítala především to, že po právní stránce nemůže být náklad na zabezpečení nemovitosti ex post executionem považován za náklad exekuce, protože se jedná o správu vlastního majetku oprávněné. Dále namítala, že náklady na bezpečnostní agenturu nebyly důvodné a v neposlední řadě poukázala na to, že náklady na zabezpečení objektu, aby se po dobrovolném odchodu do něj nevracely třetí osoby, byly buďto nezákonné, nebo nadbytečné, popřípadě nepodřaditelné pod pojem exekuce. Závěrem ve svých námitkách odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03, který dle stěžovatelky řešil skutkově velmi podobný případ a jeho obecné myšlenky lze na souzený případ aplikovat rovněž. Exekuční soud shledal námitky stěžovatelky částečně důvodnými a rubrikovaným usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019 (dále také "napadené usnesení") změnil napadený příkaz tak, že výrok I napadeného příkazu zrušil (výrok I). Pod výrokem II exekuční soud sám určil výši nákladů exekuce částkou 609 840 Kč včetně DPH, které jsou náklady oprávněné a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III). Pod výrokem IV pak exekuční soud potvrdil výrok III napadeného příkazu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti brojí proti shora označeným rozhodnutím, respektive proti výrokům I. až III. usnesení exekučního soudu a výrokům I. a II. napadeného příkazu soudního exekutora (dále také "napadená rozhodnutí"), přičemž namítá to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno nejen její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ale že usnesení exekučního soudu je nepřezkoumatelné. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatelky porušeno v několika ohledech či prvcích, které stěžovatelka v ústavní stížnosti rozděluje do čtyř bodů: IV. 1. a) zákonnost, IV. 1. b) předvídatelnost, IV. 1. c) přičitatelnost a konečně IV. 1. d) přiměřenost. Vzhledem k tomu, že tyto argumenty byly ve stručnější podobě již uvedeny v námitkách stěžovatelky proti napadenému příkazu, a jsou tak účastníkům řízení dobře známy, postačí jejich velmi stručná rekapitulace. 7. Pokud se týká zákonnosti [bod IV. 1. a), resp. body 24 až 48 ústavní stížnosti], pak stěžovatelka uvádí, že výkon exekuce je výkonem veřejné moci a proto podléhá garancím v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. V této souvislosti pak stěžovatelka předkládá obsáhlou úvahu o tom, jaká může být nebo nemůže být role bezpečnostní agentury v průběhu exekučního řízení při vyklizování objektu, který je výkonem veřejné moci. Uvádí, že v teoretické rovině se lze setkat se dvěma typy "bezpečnostních" či "silových" konfliktů, u kterých lze předjímat použití síly. Buďto někdo fyzicky ohrožuje exekutora či jeho pracovníky, popřípadě někdo fyzicky brání exekuci nebo se jí odmítá podřídit. Pokud je exekutor či jeho pracovníci ve fyzickém ohrožení, je zajištění bezpečnosti skrze bezpečnostní agenturu zcela namístě, protože se nejedná o výkon veřejné moci, ale o ochranu úřední osoby. Exekutor se sice může obrátit i na Policii České republiky, která mu má poskytnout ochranu, ale pokud tak učiní z důvodů ochrany bezpečnosti, kterou si může zajistit jinak, učiní tak policie za úplatu. Zákon totiž předpokládá, že nástroj ochrany ze strany policie má subsidiární povahu. Pouze ovšem ve vztahu k ochraně exekutora. Z ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, je zjevné, že pokud se jedná o běžné konvenční ohrožení, předpokládá se, že exekutor si zjedná ochranu sám, popřípadě, pokud požádá polici, nese za to náklady. Pokud by se jednalo o ohrožení, které si nemůže zajistit jinak (například střelba zabarikádované osoby, která čelí vyklízení, což je případ, který se stal), poskytne policie ochranu bezúplatně, protože není v silách a součástí zákonného oprávnění exekutora nebo bezpečnostní agentury zasahovat střelnými zbraněmi. 8. V případě, že se tedy jedná o důvodnou ochranu před konvenčním ohrožením, je tedy na exekutorovi, zda si zjedná bezpečnostní agenturu nebo požádá policii. V obou případech pak nese náklady on sám, které může teoreticky přenést na osobu, která je původcem ohrožení. V případě nekonvenčního ohrožení pak nese náklady stát. Zcela jiná situace ovšem je, pokud exekutor požádá policii o součinnost. Součinnost není ochrana exekutora před vnějším ohrožením, ale podíl Policie České republiky na samotné činnosti exekutora. V tomto případě platí právní režim shora citovaného § 21 odst. 2 věty prvé z