Ústavní soud I.ÚS 2526/25

Vedlejší účastnice se u Okresního soudu Praha-západ domáhala po stěžovateli zaplacení neuhrazených televizních poplatků ve výši 3 723,25 Kč, a to za období od prosince 2022 do října 2024. Okresní soud napadeným rozsudkem vedlejší účastnici vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit částku 3 723,25 Kč a současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 4 877 Kč. Argumentaci stěžovatele, že v dané době televizní přijímač nevlastnil a že na dané adrese v tu dobu nebydlel, nevyhověl.

Stěžovatel proto podává proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí (stručnou) ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí okresního soudu podle stěžovatele trpí řadou vad, jmenovitě okresní soud věc nesprávně posoudil po právní i skutkové stránce, vykazuje znaky formalistické svévole a nereflektuje individuální okolnosti případu. Dále má stěžovatel za to, že okresní soud určil náhradu nákladů řízení v rozporu s ustanoveními vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif). Namítá, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada i za úkony, které nebyly vykonány. V závěru stěžovatel předestírá argumentaci, proč věc není bagatelní. Uvádí, že v nynější věci nebylo možné podat odvolání a ústavní stížnost je proto jediným způsobem, jak se bránit v těchto věcech soudním excesům.

Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V posuzovaném případě se stěžovatel domáhá zejména přezkumu rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit neuhrazený televizní poplatek ve výši 3 723,25 Kč. Ústavní soud konstatuje, že se ústavní stížnost týká tzv. bagatelní věci, kde je přezkum Ústavního soudu výrazně omezen s výjimkou zcela extrémních pochybení obecných soudů za mimořádných okolností. Typicky je třeba, aby takové pochybení významně přesahovalo vlastní zájem stěžovatele a vedlo ke zřetelnému zásahu do jeho základních práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/25 z 30. 4. 2025, body 22 a 23). Takové pochybení okresního soudu však Ústavní soud nezjistil a stěžovatel je ani netvrdil. Ostatně pro bagatelnost v dané věci nebylo ani přípustné odvolání (předmětem sporu bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, viz § 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Mimo to, okresní soud svůj rozsudek dostatečně odůvodnil, dostatečně a srozumitelně vysvětlil, na jakých úvahách založil svůj právní závěr.

Svou ústavní stížností stěžovatel dále napadá i nákladový výrok, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 4 877 Kč. Avšak i k problematice přezkumu nákladů řízení se Ústavní soud staví velmi zdrženlivě (nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 z 17. 4. 2019 bod 19), zejména jde-li o náklady řízení v bagatelní výši (blíže viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34). Z hlediska kritérií řádného procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu (viz k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 z 15. 10. 2012, bod 11). Proto jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou (citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11, a judikatura tam citovaná). Bylo tak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čem tkví zcela mimořádné okolnosti, které by bagatelnímu případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 z 21. 5. 2014). Takové argumenty však stěžovatel nepředložil a omezil se pouze na stručný nesouhlas s okresním soudem. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.

Ústavní soud proto na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.