Ústavní soud I.ÚS 2533/24 – Zjištění aktiv

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlavní uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení věty druhé § 172 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních.

Z ústavní stížnosti se podává, že Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil usnesení Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, vydaná v rámci dědického řízení, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení se závěrem, že soudy pochybily, pokud do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli zahrnuly mezi účastnicemi sporný majetek, ačkoli byl na místě postup podle věty druhé § 172 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, tedy omezení se na zjištění spornosti ohledně tohoto majetku s tím, že k němu v pozůstalostním řízení nemá být nadále přihlíženo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu, neboť má za to, že v posuzované věci nedošlo ke sporu ve smyslu věty druhé § 172 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud vyložil dané ustanovení formalisticky a v rozporu s vlastní judikaturou, pokud za dostatečné pro naplnění podmínek citovaného ustanovení považoval vzájemně rozporná a účelová tvrzení jedné z účastnic (matky stěžovatelky). Pokud přitom má být takový výklad zákona správný, je dané ustanovení podle stěžovatelky neústavní.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí skončených, v nichž případnou neústavnost již nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížnost je tedy prostředkem ochrany nastupujícím teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 295/24 ze dne 13. 2. 2024).

Do neskončených řízení proto Ústavní soud zásadně nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance k dalšímu řízení (z mnoha viz již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 295/24). Na závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti přitom nemá vliv, že orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, je vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť tato okolnost nezakládá ani "uzavřenost" řízení, ani se tím neklade překážka k pozdější ústavněprávní oponentuře proti skutečně konečnému rozhodnutí ve věci.

Posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Řízení před soudy tedy nadále probíhá. Nebude-li stěžovatelka s jeho výsledkem spokojena, resp. bude-li mít za to, že v řízení nebo v něm přijatým rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva, bude moci podat ústavní stížnost novou, v němž napadne i rozhodnutí, která na kasační usnesení Nejvyššího soudu navázala.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl. S ní spojený (akcesorický) návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti.