I.ÚS 2543/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2543/09 ze dne 6. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky BOLECH IMPEX, spol. s r. o., se sídlem Opatov č. p. 73, 588 05 Dušejov, zastoupené JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem V Teničkách 614, 686 01 Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 Ans 3/2009-84, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka podala návrh na ověření splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen "FŘ") ze dne 18. 10. 2005, č. j. 5005/05/FŘ 120. Tímto rozhodnutím FŘ změnilo platební výměr Finančního úřadu v Jihlavě (dále jen "FÚ") ze dne 14. 3. 2005, č. j. 37370/05/314912/8105, kterým byla doměřena daň z příjmů právnických osob vybíraná srážkou podle zvláštní sazby z plateb splatných k 31. 1. 2002. Stěžovatelka návrh na ověření neplatnosti citovaného rozhodnutí doručila FÚ dne 2. 2. 2006 a ten jej postoupil k vyřízení FŘ. FŘ vyřídilo návrh stěžovatelky sdělením ze dne 10. 8. 2006, čj. 12401/06/FŘ/120, které jí bylo doručeno dne 4. 9. 2006. FŘ tímto sdělením oznámilo stěžovatelce, že rozhodnutí obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, a nesplňuje tak podmínky neplatnosti. Současně s tím podala stěžovatelka též návrh na ověření splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí FŘ ze dne 10. 10. 2005, č. j. 5455/04/FŘ/120, kterým byl změněn platební výměr FÚ ze dne 20. 5. 2004, č. j. 75397/04/314911/6184, jímž byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001. FŘ sdělením ze dne 10. 8. 2006, č. j. 12402/06/FŘ/120 (stěžovatelce doručeno rovněž dne 4. 9. 2006) oznámilo stěžovatelce, že i toto rozhodnutí obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, a nesplňuje tak podmínky neplatnosti. Stěžovatelka podala v obou věcech podnět Ministerstvu financí na ochranu proti nečinnosti FŘ ve smyslu § 34c zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), kterým se domáhala toho, aby FŘ vydalo rozhodnutí v řízeních o návrhu na ověření splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí a tím ukončilo tato řízení. Ministerstvo financí sdělilo stěžovatelce přípisem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 10/101 237/2006-431, že pokud příslušný správce daně dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky neplatnosti, nevydává o tom rozhodnutí. Dle ministerstva byly návrhy stěžovatelky FŘ řádně vyřízeny sděleními ze dne 10. 8. 2006, jejichž doručením byla řízení ukončena. FŘ nebylo v těchto věcech nečinné. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 29 Ca 10/2007-56, správní žalobu na ochranu proti nečinnosti FŘ (tj. žalovaného), zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že FŘ nebylo nečinné, neboť zkoumalo, zda nejsou splněny podmínky neplatnosti a své závěry stěžovatelce sdělilo. FŘ v souladu se zákonem nevydalo v této věci rozhodnutí, neboť ZSDP neumožňuje vydat rozhodnutí v případě, kdy nejsou podmínky neplatnosti splněny. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 Ans 3/2009-84, kasační stížnost proti citovanému rozsudku zamítl. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že FŘ má povinnost vydat rozhodnutí ve věci neplatnosti vlastního rozhodnutí, tj. zabýval se stěžovatelkou tvrzenou nečinností správce daně při posuzování splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí. NSS v této souvislosti poukázal na to, že v řízení dle § 79 a násl. s. ř. s. se lze domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu pouze v případě, jestliže má správní orgán povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení, které koresponduje subjektivnímu nároku žalobce na vydání rozhodnutí či osvědčení v dané věci (viz rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2007, č. j. 4 Ans 10/2006-59, obdobně též rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009, č. j. 9 Ans 1/2008-135). Rozhodnutí, jehož vydání se žalobce v řízení na ochranu proti nečinnosti domáhá, musí splňovat definiční znaky rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. Rozhodnutí tedy musí zakládat, měnit či rušit práva a povinnosti žalobce, popřípadě závazně určovat, že žalobce určitá práva, resp. povinnosti má nebo nemá (viz rozsudky NSS ze dne 26. 2. 2004, č. j. 1 Ans 1/2003-50, a ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008-104). Nejnovější judikatura rozšířeného senátu NSS tenduje k širšímu výkladu pojmu rozhodnutí, neboť za něj považuje úkon správního orgánu, kterým byl žalobce dotčen ve své právní sféře (srov. usnesení NSS ze dne 21. 10. 2008, čj. 6 As 7/2005-97, zejm. bod 41). Dle § 32 odst. 7 ZSDP je rozhodnutí neplatné, chybí-li v něm některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. Základní náležitosti rozhodnutí jsou vyjmenovány v § 32 odst. 2 ZSDP. Nejvyšší správní soud také poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který ještě v době před zřízením Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 65/01, uvedl: "Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatele správní orgán také postupoval." (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 390/01. Shodně k této otázce přistupuje také Nejvyšší správní soud, podle něhož daňový subjekt nemá subjektivní veřejnoprávní nárok na vydání rozhodnutí v případě, že nejsou splněny podmínky neplatnosti rozhodnutí. Zákon neukládá správci daně, aby v takovém případě vydal rozhodnutí. Příslušný návrh daňového subjektu, není-li opodstatněný, lze vyřídit prostým přípisem (viz rozsudky ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003-80, ze dne 19. 7. 2007, č. j. 7 Ans 2/2007-77, ze dne 25. 4. 2007, č. j. 7 Ans 9/2006-72, nebo rozsudek ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Ans 3/2007-182). Nejvyšší správní soud sice v rozsudku ze dne 13. 12. 2006, čj. 1 Afs 92/2006-56, dovodil, že rozhodnutí vydané na základě § 32 odst. 7 ZSDP, kterým se ověřuje splnění podmínek neplatnosti, je přezkoumatelné soudem. Je tomu tak proto, že v některých případech vede prohlášení rozhodnutí za neplatné k potvrzení neexistence přeplatku na dani, přičemž nemusí být vydáno žádné nové rozhodnutí správce daně. Formálním odklizením neplatného rozhodnutí může být zasaženo do práv daňového subjektu, zejména je-li daňový subjekt toho názoru, že rozhodnutí není neplatné. Nejvyšší správní soud však od tohoto zcela odlišil situaci, kdy správce daně dojde k závěru, že rozhodnutí není neplatné. V tomto případě pak totiž vůbec nedochází k zásahu do právní sféry daňového subjektu. Daňová povinnost totiž byla stanovena konečným způsobem pravomocným platebním výměrem, přičemž právě tento výměr naposledy do právní sféry daňového subjektu zasáhl. Právě proti platebnímu výměru ve spojení s rozhodnutím o odvolání je možné bránit se u správního soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, v jejímž rámci je soud povinen posoudit též platnost rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 16/2004-90). Jestliže stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání žaloby proti rozhodnutím o odvolání, jde tato skutečnost pouze a jen k její tíži. Stěžovatelka proto nemůže dosáhnout téhož výsledku prostřednictvím jiných procesních institutů (ověření neplatnosti rozhodnutí, přezkum rozhodnutí dle § 55b ZSDP - tuto stěžovatelčinu věc projednával NSS pod sp. zn. 1 Afs 149/2008). Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil, že v opačném případě by totiž docházelo k řetězení soudního přezkumu ve stejné věci: naprostá pasivita daňového subjektu ve fázi vydání platebního výměru by byla snadno nahrazena domáháním se vydání rozhodnutí na základě mimořádných opravných prostředků nebo třeba postupem dle § 32 odst. 7 ZSDP. I kdyby tedy snad bylo bývalo povinností FŘ vydat rozhodnutí, kterým by zamítlo návrh na osvědčení splnění podmínek neplatnosti jako nedůvodný, což tvrdí stěžovatelka, a kterýžto názor NSS nesdílí, nemohla by se stěžovatelka domáhat vydání tohoto rozhodnutí žalobou na ochranu proti nečinnosti. Takovéto rozhodnutí by totiž nebylo rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť by nezasahovalo do právní sféry stěžovatelky (viz citované rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ans 1/2003-50 a 1 Ans 5/2008-104). Nejvyšší správní soud dodal, že podle § 32 odst. 1 ZSDP lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Pokud ovšem správce daně dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky prohlášení neplatnosti rozhodnutí, nezasahuje tím do práv ani povinností daňového subj