I.ÚS 255/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 255/12 ze dne 20. 2. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 27 Rto 4/2011, a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 0 Rt 1/2010, 5 Nt 1402/2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, které i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 1, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující. Usnesením ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 0 Rt 1/2010, 5 Nt 1402/2011, Okresní soud ve Frýdku - Místku podle § 14 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci zamítnul návrh stěžovatele, aby Okresní soud ve Frýdku - Místku podle § 6 zákona č. 118/1993 Sb. [uvedeno nesprávně, viz dále] s účinky pro území České republiky zrušil dosud pravomocnou část rozsudku Krajského vojenského soudu v Bratislavě ze dne 20. 6. 1950, sp. zn. Ktr 553/50, a usnesení Vojenského obvodového soudu Bratislava, sp. zn. 4 Rtv 80/91, pokud jde o výrok o vině, stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla svého podkladu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 27 Rto 4/2011, bylo rozhodnuto tak, že se usnesení soudu prvního stupně zrušuje a nově se rozhoduje tak, že podle § 14 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se zamítá návrh stěžovatele na zrušení podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, výroku o vině z rozsudku Krajského vojenského soudu Bratislava ze dne 20. 6. 1950 sp. zn. Ktr 553/50 ve znění rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Bratislavě učiněných pod sp. zn. 4 Rtv 80/91, jakož všech dalších na ně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu, a to s účinky pro území České republiky. Změna byla založena toliko na nesprávném označení zákona v usnesení soudu prvního stupně. Krajský soud v Ostravě především vyšel ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01 ze dne 26. 6. 2001, neboť shledal, že na trestný čin stěžovatele se vztahoval § 4 zákona č. 119/1990 Sb., přičemž stěžovatel o přezkum již v minulosti požádal příslušný slovenský soud, který pravomocně rozhodl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1828/10, a na věc nesprávně aplikovaly stanoviska pléna ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01. Dovozuje, že ve věci je dána pravomoc českých soudů, neboť případ stěžovatele se liší od případu řešeného v nálezu sp. zn. II. ÚS 1828/10 pouze tím, že v tehdejší věci stěžovatel neprošel rehabilitačním řízením podle zákona č. 119/1990 Sb. vůbec, v nyní předložené věci prošel stěžovatel vadným rehabilitačním řízením před slovenským soudem. Jinak se shoduje rozhodné období i trestný čin podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel dále namítá, že v jiných řízeních s obdobným skutkovým základem bylo s přihlédnutím k nálezu sp. zn. II. ÚS 1828/10 navrhovatelům vyhověno, což dokládá třemi kopiemi usnesení okresních soudů. Konečně stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu stran svobody svědomí, resp. výhrady svědomí vůči službě v ozbrojených složkách. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Analogický případ již v minulosti Ústavní soud řešil, a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3225/11 ze dne 22. 2. 2012, a nyní nemá důvod se od tehdejších právních závěrů odchylovat. V uvedené dříve projednané věci na návrh tehdejšího stěžovatele Vojenský obvodový soud v Prešově v přezkumném řízení vedeném podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině ho odsoudil k tresu odnětí svobody. Návrh na přezkum podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, pak (české) obecné soudy zamítly, neboť přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci ve věci proběhlo a možnost zrušit rozhodnutí z něho vzešlá zákon neumožňuje. Stejně jako v tehdy projednávané věci i nyní Ústavní soud podotýká, že se k výkladu a aplikaci ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, představující hmotněprávní a procesní základ přezkumu, již ve své rozhodovací praxi vyjádřil. V nálezu ze dne 18. 8. 1999 sp. zn. II. ÚS 116/99 (publ. in Sb. n. u. sv. 15 str. 127) nastínil, které trestní věci spadají do působnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a vyložil, že k aplikaci citovaného ustanovení je třeba naplnění dvou podmínek - musí se jednat o trestný čin, na který se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci, (negativní předpoklad) a posuzované jednání musí svou povahou směřovat k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod (pozitivní předpoklad). Obě podmínky jsou kumulativní, pozitivní předpoklad aplikace § 6 citovaného zákona, byť by i byl dán, sám o sobě neobstojí, chybí-li negativní předpoklad. Tento výklad byl stvrzen plénem Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01, podle kterého je aplikace ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu vyloučena v případě, jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci (publ. in Sb. n. u., sv. 23 str. 342). V projednávané věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku i Krajský soud v Ostravě ověřil, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin, na který se vztahovala soudní rehabilitace [§ 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci], a proto návrhu na přezkum podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu nepřisvědčily. Námitce stěžovatele, že by se stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01 nemělo vztahovat na případy, kdy byl český občan odsouzen pro trestný čin spadající pod zákon o soudní rehabilitaci slovenskými soudy, Ústavní soud nepřisvědčil, neboť takový závěr ze zákona o soudní rehabilitaci dovodit nelze. Zákon o soudní rehabilitaci účinný od 1. 7. 1990 v oddílu čtvrtém stanovil pravidla pro řízení před soudem, podle ustanovení § 7 odst. 1 byl k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. V projednávané věci byl stěžovatel odsouzen (a poté rehabilitován) soudem se sídlem na území Slovenské republiky, nicméně šlo o právní akt učiněný a vyhlášený před 1. 1. 1993 na základě tehdejšího společného právního řádu soudem tehdejší společné soudní soustavy, od kterého nelze odhlédnout. Těmito závěry Ústavní soud nepopírá, nýbrž naopak potvrzuje své dřívější závěry stran ústavní relevance ochrany svobody svědomí (výhrady svědomí), které vyslovil v minulosti. To zejména s ohledem na nález I. ÚS 671/01 ze dne 11. 3. 2003, na nějž stěžovatel odkázal a jehož závěrů si byl vědom i Krajský soud v Ostravě. Z návětí ustanovení § 14