Ústavní soud I.ÚS 2555/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 422,91 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 7. 12. 2021 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 7 418 Kč.

Vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovateli zaplacení částky 1 422,91 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel byl smluvním partnerem obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity, s. r. o., se kterou uzavřel smlouvu o sdružených službách dodávky plynu pro odběrné místo X. Tento původní dodavatel/obchodník s plynem pozbyl oprávnění plyn dodávat a stěžovatel si v následujících třech dnech nezvolil jiného dodavatele/obchodníka s plynem. Proto mu vedlejší účastnice ode dne 17. 10. 2021 v souladu s platnou právní úpravou zajišťovala dodávky plynu a další související služby. O této skutečnosti stěžovatele informovala přípisem ze dne 21. 10. 2021. Vedlejší účastnice dodávala stěžovateli plyn v období od 17. 10. 2021 do 4. 11. 2021, ovšem stěžovatel cenu odebraného plynu vedlejší účastnici neuhradil.

Okresní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že vedlejší účastnice splnila svou povinnost dodat stěžovateli zboží (plyn), ale stěžovatel své povinnosti zaplatit kupní cenu nedostál. Zdůraznil, že stěžovatel v odběrném místě X, podniká, má zde dílnu a kancelář, přičemž v průběhu řízení neprokázal svá tvrzení, že byl v rozhodném období mimo území České republiky, že před svým odjezdem do zahraničí vypnul hlavní uzávěr plynu, že prostory v odběrném místě užívá sám a nikdo jiný do nich přístup nemá. Podle okresního soudu vedlejší účastnice při vyúčtování postupovala v souladu s obecně závaznými právními předpisy, které jí umožnily stanovit výši spotřeby odhadem podle minulých období. S ohledem na prodlení stěžovatele se zaplacením peněžité pohledávky měla vedlejší účastnice vedle práva na zaplacení pohledávky rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení, který jí okresní soud přiznal. Protože dlužná pohledávka vyplývá ze závazkového vztahu, vznikl vedlejší účastnici také nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje, že v období od 17. 10. 2021 do 4. 11. 2021 nebyl v České republice, proto neměl a nemohl mít žádnou spotřebu plynu. Nesouhlasí s hodnocením důkazů okresním soudem, které podrobně rozebírá. Dále vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem bylo zjištěno údajné množství dodaného plynu, a trvá na tom, že odhad o množství dodaného plynu byl nesprávný. Je přesvědčen o tom, že v řízení předložil jednoznačný důkaz prokazující, že provedené odhady byly nesprávné, a to fotografii plynoměru ze dne 13. 11. 2021, kterou opatřil na svůj mobilní telefon. Neztotožňuje se se závěrem okresního soudu, který daný důkaz odmítl s tím, že nelze ověřit pravost fotografie, když mobilní aplikace umožňují změnit okamžik i místo pořízení fotografie. Uvádí, že okresní soud si mohl telefon a fotografii v něm vyžádat a podrobit ji znaleckému zkoumání z hlediska toho, kdy a na jakém místě byla skutečně pořízena, což neučinil. Tím podle stěžovatele porušil jeho ústavně zaručená práva.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou spíše zanedbatelné, tj. zjevně velmi nízké. Činí tak z důvodu zanedbatelnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2723/19). Vylučuje-li § 202 odst. 2 občanského soudního řádu u bagatelních věcí do 10 000 Kč odvolací přezkum rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení, což není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, nedávalo by smysl připuštění, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.

Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, anebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)]. Samotné meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené či naopak nejednotné rozhodovací praxe obecných soudů, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17 (N 53/88 SbNU 699)].

V nyní posuzované věci o bagatelní částku zjevně jde, přičemž Ústavní soud zároveň nezjistil žádný důvod, proč by měl přistoupit k plnému meritornímu přezkumu ve výše uvedeném smyslu. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil, proč nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že v období od 17. 10. 2021 do 4. 11. 2021 neměl žádnou spotřebu plynu, resp. že byl v rozhodném období mimo území České republiky, že před svým odjezdem do zahraničí vypnul hlavní uzávěr plynu a že nikdo jiný prostory v odběrném místě neužíval a neměl do nich přístup. Stejně tak řádně zdůvodnil, že vedlejší účastnice při vyúčtování postupovala v souladu s obecně závaznými právními předpisy, které jí umožnily stanovit výši spotřeby odhadem podle minulých období.

Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za svévolné či libovolné nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Závěry okresního soudu jsou jasné a přezkoumatelné, přičemž z napadeného rozhodnutí se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je celkově ústavně akceptovatelné. Nejde o extrémní právní posouzení, které by v bagatelní věci stěžovatele ospravedlňovalo kasační zásah Ústavního soudu do činnosti soudu nalézacího.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.