I.ÚS 2578/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2578/10 ze dne 14. 11. 2013 N 188/71 SbNU 249 Rozdílná judikatura Nejvyššího soudu v otázce vydání zlatých předmětů podle restitučních předpisů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jiřího Nykodýma - ze dne 14. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 2578/10 ve věci ústavní stížnosti Národní banky Slovenska, se sídlem v Bratislavě, Imricha Karvaša 1, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2003 č. j. 22 C 31/99-156, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006 č. j. 39 Co 107/2005-193, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti vydat právní předchůdkyni vedlejšího účastníka v rámci mimosoudních rehabilitací stanovené množství zlata, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 756/2010-143, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Ing. Roberta Lifky, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 2, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 756/2010-143 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 756/2010-143 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 odst. 4, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 90 Ústavy České republiky. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy posoudily její věc v rozporu s § 5 odst. 1 a § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") a dosavadní judikaturou. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999 č. j. 2 Cdon 508/97-89, jehož závěr, že nejde v daném případě o nemožnost vydání věci dle § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když jde vrátit roztavené zlato stejného množství a druhu, je v přímém rozporu nejen s logickým a jazykovým výkladem § 5 odst. 1 tohoto zákona, ale také s ratiem legis restitučních předpisů a v neposlední řadě s mnohočetnou judikaturou Nejvyššího soudu samotného v podobných věcech, soudu Ústavního a Evropského soudu pro lidská práva. Z nesprávného závěru Nejvyššího soudu pak vycházely i Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze, tyto soudy navíc podřadily vydání 10 383,62 g zlata pod § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. způsobem, který neodpovídá citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu a který je hrubě v rozporu s obsahem zákona č. 87/1991 Sb., jehož § 13 stanoví pro uplatnění náhrady zvláštní režim. Právní předchůdkyně vedlejšího účastníka však svůj nárok jako náhradu neuplatnila, a ani soudy se podmínkami a výší náhrady, která je předvídána tímto restitučním zákonem, nijak nezabývaly. Stěžovatelka také nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že se nejedná o řešení otázky v rozporu s hmotným právem anebo právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem či je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Závěrem stěžovatelka poukazuje na nedůvodné průtahy, kterými je celé řízení zatíženo. Žaloba byla podána dne 31. 3. 1992, řízení tedy trvalo v době podání ústavní stížnosti přes 18 let. II. 3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 31/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující pro věc relevantní skutečnosti. 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 1994 č. j. 19 C 189/82-40 byla zamítnuta žaloba právní předchůdkyně vedlejšího účastníka na vydání zlatých a stříbrných mincí, 205 ks zlatých bankových kokil - cihel a jednoho zlatého úlomku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1995 č. j. 39 Co 85/95-65 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Oba soudy ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že vydány mohou být pouze věci individualizované a identifikované, a nikoli věci podobné, resp. stejného druhu a kvality. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 2. 1999 č. j. 2 Cdon 508/97-89 zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně s odůvodněním, že se soudy zabývaly otázkou přesné identifikace vymáhaných věcí a srovnáním této identifikace s údaji v seznamech a protokolech, jež byly pořizovány v souvislosti s trestním řízením a pak s propadnutím majetku, pokud by však bylo prokázáno, že se konkrétní zlaté předměty z uvedeného majetku staly zlatem určeným k tavbě, nelze z § 20 odst. 2 ani z § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. přesvědčivě dovodit, že by vydáním věci ve smyslu těchto ustanovení nemohlo být vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, jež by zcela odpovídalo složení a váhovému ekvivalentu věcí původních vlastníků, které připadly státu v důsledku propadnutí jejich majetku. 5. Soud prvního stupně, kterému byla věc vrácena dovolacím soudem k dalšímu řízení, napadeným rozsudkem ze dne 11. 12. 2003 č. j. 22 C 31/99-156 v souladu s výše citovaným právním názorem Nejvyššího soudu posoudil věc tak, že v daném případě, kdy není vydání věci možné, avšak nelze dovodit, že by vydáním věci ve smyslu § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nemohlo být vydání stejného množství a druhu roztaveného zlata, je stěžovatelka povinna vydat právní předchůdkyni vedlejšího účastníka ve výroku č. I uvedené množství zlata (chybně uvedeného v kg namísto g), které dle znaleckého posudku odpovídá složení a váhovému ekvivalentu věcí původních vlastníků. Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě ohledně vydání 10 383,62 g zlata, ale zamítl žalobu, pokud se jedná o vydání dalších 0,01018 g zlata a ohledně vydání mincí v celkovém počtu 334 kusů, poněvadž jde o druhově určené věci, které nelze vydat (ve smyslu § 5 odst. 1 věty druhé a § 7 zákona č. 87/1991 Sb.). 6. Odvolací soud, který rozsudkem ze dne 30. 3. 2006 č. j. 39 Co 107/2005-193 ve vyhovujícím výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, měl shodně se soudem prvního stupně za to, že se právní předchůdkyně vedlejšího účastníka domáhala vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, jaké odpovídá složení a váhovému ekvivalentu zlatých věcí původních vlastníků, připadlých státu v důsledku propadnutí jejich majetku. Pokud byly takto ve dnech 25. a 28. 2. a 9. 3. 1953 u původních vlastníků zabaveny podle písemného seznamu zlaté věci o hrubé váze 10 393,80 g, jež prokazatelně převzala v roce 1954 Státní banka československá - krajská pobočka Bratislava, a tyto cennosti byly dány k tavbě, nic nebrání tomu, aby bylo právní předchůdkyni vedlejšího účastníka vydáno stejné množství a stejný druh roztaveného zlata. 7. Dovolací soud ve svém napadeném usnesení ze dne 22. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 756/2010-143 konstatoval, že vzhledem ke shora uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. i k citovaným právním závěrům obecných soudů (zejména pokud jde o Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) a nálezům Ústavního soudu nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem (zejména s přihlédnutím k právním závěrům vycházejícím z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu v téže právní věci). Protože odvolací soud taktéž neřešil ani právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání stěžovatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ale ani podle jiného ustanovení o. s. ř., upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. III. 8. Relevantní znění dotčených článků Listiny základních práv a svobod, Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavy České republiky je následující: Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zní: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve sta