Ústavní soud I.ÚS 2578/24

Stěžovatelka se před správními soudy domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, jímž potvrdilo celkem sedm dodatečných platebních výměrů o doměření daně z přidané hodnoty vydaných finančním úřadem. Správní soudy jí nevyhověly, protože podle nich daňové orgány řádně zjistily skutkový stav a správně vyložily i aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

Stěžovatelka má za to, že správní soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení spatřuje konkrétně v neprovedení označeného důkazu (opomenutý důkaz), v nesprávné aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav a v nesprávném zohlednění výsledku řízení, jehož stěžovatelka nebyla účastníkem.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Jestliže Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další přezkumnou instancí a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), není to jen prázdná fráze. Rolí Ústavního soudu je skutečně rušit napadená rozhodnutí jen v těch případech, kdy obecné soudy poruší některé stěžovatelčino základní právo.

Stěžovatelka to však v ústavní stížnosti nezohledňuje, pouze opakuje námitky, s nimiž se už dostatečně vypořádaly správní soudy. Ústavní stížnost je prosta jakékoliv ústavněprávní argumentace.

Důvodem pro zásah Ústavního soudu není "nesprávná aplikace zákonné normy", proto co do této námitky Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu (body 57 až 115) a Nejvyššího správního soudu (body 24 až 31).

Žádnou ústavní rovinu nemá ani námitka, že správní soudy nesprávně zohlednily výsledek řízení, jehož stěžovatelka nebyla účastníkem. Správní soudy předložily mnoho důvodů pro své rozhodnutí a na zohlednění jiného řízení jejich rozhodnutí nezáviselo.

Opomenutý důkaz důvodem pro zásah Ústavního soudu být může, ale obecné soudy stěžovatelce podrobně vysvětlily, jak funguje břemeno tvrzení a břemeno důkazní v daňovém řízení a proč nepředložení daného důkazu jde k tíži stěžovatelce (body 105 a 106 rozsudku krajského soudu a bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani blíže nevysvětluje, o jaký opomenutý důkaz jde (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 118/09).

Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.