Ústavní soud I.ÚS 2605/24

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a žádá, aby náklady na jeho právní zastoupení zaplatil stát. Okresní soud v Třebíči mu totiž uložil povinnost zaplatit částku ve výši 5 770 Kč příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jakož i náhradu nákladů řízení.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu.

Stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z mnoha řízení vedených před Ústavním soudem vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2716/17, III. ÚS 3031/18, I. ÚS 3377/20, I. ÚS 2961/21).

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě, která mu k tomu byla určena. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v mnoha předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.

Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, avšak toliko v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.

Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl