Ústavní soud I.ÚS 2617/24

Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 204 298 Kč s příslušenstvím. V posuzované věci šlo zjednodušeně řečeno o to, že stěžovatel investoval finanční prostředky do společnosti Kairos, která se však dostala do likvidace a stěžovatel o své peníze přišel; šlo o riskantní investici fungující na tzv. pyramidovém principu. Stěžovatel tvrdil, že se vedlejší účastník na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Vedlejší účastník naopak poukazoval na to, že došlo k uzavření příkazní smlouvy, jejíž obsah byl oběma stranám znám, a že sjednanou záležitost, tedy investování prostředků do společnosti, pro stěžovatele obstaral. Obecné soudy nakonec přisvědčily vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) a žalobu zamítly.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Vedlejší účastník podle něj neunesl důkazní břemeno ohledně existence smluvního vztahu. Napadená rozhodnutí nejsou v souladu s požadavky řádného odůvodnění podle judikatury Ústavního soudu. To se týká zejména nepodložených závěrů soudů o obsahu údajného smluvního vztahu mezi účastníky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou argumentace stěžovatele je nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů ohledně toho, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření příkazní smlouvy, anebo bezdůvodnému obohacení. Není však na Ústavním soudu, aby přehodnocoval skutkové okolnosti. Muselo by se jednat o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich obecné soudy dovodily. Nic takového však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal a ani stěžovatel žádný konkrétní rozpor netvrdil. Byť má ústavní stížnost 12 stran, její většinu tvoří rekapitulace, citace a parafráze dosavadního průběhu řízení, aniž by stěžovatel předkládal konkrétní ústavněprávní argumentaci.

Není pravdou, že by závěry o obsahu příkazní smlouvy mezi účastníky nebyly odůvodněny. Lze odkázat např. na body 7 a 8 odůvodnění okresního soudu či body 12 a 13 odůvodnění krajského soudu. Závěry obecných soudů jsou logické a přezkoumatelné. Pravdivé není ani tvrzení stěžovatele, že krajský soud neopřel své rozhodnutí o žádné důkazy, ze kterých dovodil existenci smluvního vztahu (příkazní smlouvy). Krajský soud výslovně odkázal na dokazování provedené před okresním soudem, s jehož závěry se ztotožnil. Konkrétně šlo o důkazy elektronickou komunikací mezi účastníky či účastnickými výpověďmi (srov. bod 7 a 8 odůvodnění okresního soudu).

Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.