I.ÚS 2619/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2619/15 ze dne 8. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Sportovně střeleckého klubu ČSAD Znojmo, se sídlem Brněnská 308, 671 82 Dobšice, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 145/2015-200, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014 č. j. 21 Co 253/2013-164 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 11. 2012 č. j. 4 C 59/2011-109, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy Stěžovatel se v pozici žalobce domáhal žalobou na určení proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných pozemků. Stěžovatel je právním nástupcem organizace Okresní výbor Svazarmu Znojmo, na kterou bylo na základě hospodářské smlouvy ze dne 26. 1. 1970 uzavřené s Okresním národním výborem Znojmo (dále jen "hospodářská smlouva") převedeno právo trvalého užívání předmětných pozemků. Dne 28. 12. 2000 obdržel stěžovatel od Okresního úřadu Znojmo dopis, jehož obsahem bylo sdělení o odnětí práva trvalého užívání k předmětným pozemkům podle § 70 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, s účinností ke dni 31. 12. 2000. Důvodem odnětí práva trvalého užívání bylo dle sdělení okresního úřadu porušení povinností trvalého uživatele podle § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku, což mělo být porušeno přenecháním předmětných pozemků a staveb na nich občanskému sdružení Klub I.P.S.C. Znojmo formou pronájmu. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že odebrání práva trvalého užívání bylo absolutně neplatným právním úkonem a předmětné pozemky zůstaly stěžovateli v trvalém užívání i ke dni 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále též jen "zákon č. 219/2000 Sb."). Podle § 59 zákona č. 219/2000 Sb. se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. dne 1. 1. 2001) změnily dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku na výpůjčku na dobu určitou, a to šesti let. Poté mělo v souladu s § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách (dále jen zákon č. 290/2002 Sb."), přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům z České republiky na stěžovatele. Okresní soud ve Znojmě ("soud prvního stupně") shora označeným rozsudkem žalobu zamítl, když shledal závěry okresního úřadu o odnětí práva trvalého užívání za správné. K přechodu vlastnictví na stěžovatele dle soudu tudíž nedošlo. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") zamítavé rozhodnutí potvrdil, přičemž se ztotožnil s argumentací soudu prvého stupně. Navíc dodal, že i kdyby bylo odnětí práva trvalého užívání neoprávněné, nedošlo by k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stěžovatele podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb., jelikož dne 22. 3. 2001 vztah výpůjčky k předmětným pozemkům, založený zákonem (výpůjčka ze zákona), zanikl uzavřením nových smluv o výpůjčce a nájmu předmětných pozemků s okresním úřadem. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a ocitoval právní věty z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 2 Odon 28/97 a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1792/2001, které se týkají limitů dispozice s majetkem v trvalém užívání. Dovolací soud dodal, že argumentace dovolatele týkající se neplatnosti nájemní smlouvy (smlouvy o přenechání majetku v trvalém užívání jinému subjektu) není významná. Porušení povinnosti trvalého uživatele lze podle dovolacího soudu spatřovat v tom, že majetek přenechal do užívání jinému subjektu; to, zda se tak stalo smluvně či bez právního základu nebo zda šlo o smlouvu úplatnou, není rozhodující. Dovolací soud tak nevidí možnost, jak prohlásit odnětí práva trvalého užívání za absolutně neplatné. II. Tvrzení stěžovatele Stěžovatel tvrdí především porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny v řízení před dovolacím soudem a napadá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Na dvě otázky zformulované stěžovatelem v dovolání se mu nedostalo odpovědi a má za to, že uvedená problematika není v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Stěžovatel namítá, že odkazy na dvě shora zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu jsou zcela nepřípadné, jelikož tato rozhodnutí, ačkoli se týkala problematiky trvalého užívání pozemku, vůbec neřešila právní otázky zformulované stěžovatelem v dovolání. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že pro odnětí práva trvalého užívání není rozhodující, zda uživatel majetek přenechal do užívání jinému subjektu, zda se tak stalo smluvně či bez právního základu nebo zda šlo o smlouvu úplatnou, považuje stěžovatel za zcela nový a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešený. Stěžovateli nejsou známa žádná rozhodnutí, která by k tomuto závěru dospěla v minulosti, přičemž tento závěr nevyplývá ani z obou citovaných rozhodnutí. Stěžovatel dodává, že pokud Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vyslovil tento nový právní názor, nemohl zároveň logicky konzistentně konstatovat, že dovolání stěžovatele neobsahuje žádnou otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a dovolání stěžovatele z tohoto důvodu odmítnout jako nepřípustné. Dále stěžovatel napadá též rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího, která dle stěžovatele porušila jeho práva dle čl. 36 a čl. 11 Listiny, neboť se dopustily formalistické interpretace a aplikace relevantních ustanovení hospodářského zákoníku, které ve svém souhrnu vedly k tomu, že stěžovatel přišel o majetek, který mu ze zákona náleží. Stěžovatel tvrdí, že pronajal pouze stavby, nikoli předmětné pozemky, navíc tyto stavby byly využívány k původnímu účelu vyplývajícímu z hospodářské smlouvy, a to k provozu střelnice. Podle stěžovatele tedy nemělo dojít k odebrání práva trvalého užívání. Stěžovatel má za to, že se nedopustil porušení povinnosti trvalého uživatele a právo trvalého užívání mu nemělo být odňato. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení § 70 hospodářského zákoníku nelze interpretovat takovým způsobem, že každé přenechání do dočasného užívání třetí osobě mohlo automaticky vést k odnětí práva trvalého užívání. Stěžovatel zdůrazňuje fakticky bezplatné přenechání předmětných nemovitostí, neboť nájem byl ryze symbolický, a to 1 Kč. Dále pak tvrdí, že u jednoho z pozemků, ohledně něhož byla smlouva o pronájmu neurčitá, dospěl odvolací soud k překvapivému rozhodnutí, neboť jeho úvaha o tom, že nájemní smlouva vznikla minimálně konkludentně, je nová. III. Hodnocení Ústavního soudu Ústavní soud si vyžádal spis a po konfrontaci obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces ze strany dovolacího soudu, je nutno souhlasit se stěžovatelem, že judikatura Ústavního soudu klade určité minimální nároky na zdůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání jako součást práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015]. V nyní posuzovaném případě dovolací soud v odůvodnění odmítnutí dovolání odkázal na rozhodnutí ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 2 Odon 28/97 a rozhodnutí ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1792/2001, z nichž citoval relevantní pasáže. Z prvního usnesení citoval právní větu, podle níž mj. "trvalý uživatel, jemuž byla část národního majetku smlouvou přenechána do bezplatného trvalého užívání (§ 761 obchodního zákoníku, § 70 odst. 1 až 3 hospodářského zákoníku), je oprávněn a zároveň povinen užívat tento majetek jen k účelu, k němuž byl odevzdán, a dále je povinen ho zejména udržovat a opravovat (§ 9 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.). Jiná dispozice s přenechaným majetkem, např. jeho přenechání k užívání jiným subjektům, trvalému uživateli nepřísluší, pokud nebylo smluvními stranami dohodnuto něco jiného". Z druhého usnesení pak dovolací soud cituje mj. pasáž, podle níž "trvalý uživatel majetku státu, který byl odevzdán již její právní předchůdkyni k účelu její činnosti jako tělovýchovné jednoty, přenechat majetek k užívání jinému subjektu". Z citovaných pasáží vyplývá, že v judikatuře dovolacího soudu je postaveno na jisto, že přenechání majetku, který měl určitý subjekt v trvalém užívání, jinému subjektu, není možné. Pokud bylo v řízení před soudem prvého stupně prokázáno, že stěžovatel přenechal předmětné nemovitosti jinému subjektu (zde nájemní smlouvou za symbolickou částku), jde stále optikou výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu o přenechání majetku, který má subjekt v trvalém užívání, a to bez ohledu na formu tohoto