I.ÚS 2639/17

Soudní exekutorka v příkazu k úhradě nákladů exekuce uložila stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce v celkové výši 342 398,30 Kč. Ty spočetla z odměny exekutora určené z výtěžku dražby nemovitých věcí, odpovídající výše daně z přidané hodnoty a hotových výdajů.

Okresní soud v Hradci Králové příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil, neboť výpočet výše nákladů byl správný a věcně odpovídal úkonům učiněným v rámci exekuce. Odmítl se zabývat námitkami směřujícími proti samotnému exekučnímu titulu a způsobu, jakým bylo vedeno nalézací řízení. Usnesení o výsledné ceně nemovitosti nabylo právní moci a soud tak z něj musel vycházet.

Proti rozhodnutí okresního soudu a soudního exekutora stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, jakož i práva na ochranu majetku. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že exekuční řízení bylo vedeno na základě vadného rozhodnutí nalézacích soudů - ty nedostatečně zjistily skutkový stav. Stěžovateli byla v rámci vypořádání společného jmění manželů proti jeho vůli nezákonně přikázána nemovitá věc za obvyklou cenu 2 725 000 Kč, aniž by byly započteny vnosy stěžovatele ve výši 2 000 000 Kč. V rámci exekuce byla nesprávně určena výsledná cena dražené nemovité věci na 1 900 000 Kč, tedy cena podstatně nižší, než za kterou byla nemovitost stěžovateli přikázána. Stěžovatel přitom předložil vlastní znalecký posudek, s jehož závěry se soud nevypořádal. Následně byla nemovitá věc vydražena za 2 210 000 Kč. U stěžovatele tak došlo k vyvlastnění majetku. V rámci rozhodování o nákladech exekuce musí stěžovatel zaplatit zcela neúměrnou částku, která neodpovídá vynaložené námaze soudního exekutora. Nadto je nepřiměřená i částka 3 025 Kč vynaložená za inzerci dražby na internetových portálech. Okresní soud přitom nijak nevysvětlil, proč se nemůže vypořádat s řadou námitek stěžovatele. Soud tedy nemohl učinit náležitý právní závěr a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a řadou dalších příloh (zejména předchozí rozhodnutí v nalézacím a exekučním řízení ve věci stěžovatele); dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Zákonnost a ústavnost nalézacího řízení a samotného exekučního titulu v nynější věci byla bez výhrad přezkoumána Nejvyšším soudem (usnesení č. j. 22 Cdo 4285/2014-945 ze dne 27. 5. 2015) i Ústavním soudem (usnesení sp. zn. I. ÚS 2455/15 ze dne 17. 9. 2015). Proti rozhodnutí o výsledné ceně nemovitých věcí se stěžovatel také mohl samostatně bránit pořadem práva (Nejvyšší soud o dovolání rozhodl pod sp. zn. 20 Cdo 1219/2017 dne 24. 8. 2017, ústavní stížnost stěžovatel dosud nepodal).

Vzhledem k tomu že o námitkách stěžovatele bylo samostatně rozhodnuto v odpovídajícím samostatném řízení (ve vztahu k exekučnímu titulu), případně rozhodnuto ještě být může (ve vztahu k ceně nemovitých věcí), nemohou tyto námitky být projednány v nynějším řízení. Tomu ostatně odpovídá i to, že nesměřují proti předmětu rozhodnutí napadených nynější ústavní stížností - jejich předmětem je výlučně posouzení právních otázek rozhodných pro určení nákladů exekuce. Okresní soud tudíž řádným a logickým způsobem vysvětlil, že pouze tyto otázky jsou pro jeho rozhodnutí významné. To odpovídá Ústavní soudem opakovaně judikovanému pravidlu, že námitky proti nalézacímu řízení a exekučnímu titulu zásadně nelze přenášet do řízení exekučního [např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017, odst. 24 a 25, či I. ÚS 466/97 ze dne 13. 8. 1998 (N 88/11 SbNU 279)], není-li pro to zákonný podklad (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 či IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 a tam citovanou civilní judikaturu). V tomto ohledu tedy napadené rozhodnutí okresního soudu ústavně významnými vadami netrpí.

Námitky stěžovatele proti nepřiměřené výši odměny exekutorky směřovaly nikoliv proti správnosti konkrétního výpočtu, ale proti výsledné částce odměny určené podle § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V tomto ohledu Ústavní soud neshledává určení odměny poměrnou částí vymoženého plnění (zde 15 %) bez dalšího jako protiústavní.

Ústavní soud totiž již dříve uvedl, aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, že odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale má odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Ve zmíněném nálezu, kterým zrušil právní úpravu odvozující odměnu exekutora toliko od výše vymoženého plnění, vytknul navíc Ústavní soud právní úpravě i chybějící "výchovný" prvek, když de iure nebyla dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)]. V celé řadě navazujících rozhodnutí, Ústavní soud potvrdil zásadu nutnosti ochrany povinného před způsobením nepřiměřené újmy i v případech dobrovolného splnění závazku, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), III. ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010 (N 58/56 SbNU 623), II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 (N 143/66 SbNU 183) nebo II. ÚS 2348/12 ze dne 8. 8. 2013 (N 143/70 SbNU 341)].

Tyto závěry ovšem na věc převážně nedopadají, neboť stěžovatel nesplnil povinnost uloženou exekučním titulem dobrovolně - ke splnění povinnosti došlo až jejím nuceným provedením. Ochrana, jež je stěžovateli jako povinnému poskytována, je logicky limitována tím, že se váže k osobě, která nesplnila dobrovolně svoji povinnost, pročež ji bylo nutno autoritativně uložit exekučním titulem, a jež přesto, ani v další lhůtě titulem stanovené, osobě oprávněné z exekuce (zde vedlejší účastnice) neplnila. Vzal-li stěžovatel na sebe riziko exekuce, není - ani ústavněprávně - nepřijatelné s ní spojovat též ty nepříznivé důsledky dalšího soudního (exekučního) řízení, jež spočívají v objektivně předjímatelných újmách nákladových, včetně nákladů exekuce v části exekutorovy odměny.

Stěžovatelem zpochybněná náhrada výdajů vynaložených za inzerci dražby na internetu je svou výší bagatelní [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) a tam uvedenou judikaturu] a ústavní stížnost s ní nijak konkrétně nepolemizuje. Za takového stavu není ústavní stížnost způsobilá ji účinně zpochybnit. [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.