I.ÚS 2666/17

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. srpna 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na praktikování náboženství podle čl. 16 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel a právnická osoba, t. č. vymazaná obchodní společnost Obchody FM, s. r. o., byli obviněni ze zvlášť závažného zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality ze dne 9. května 2017 č. j. KRPT-151116-298/TČ-2014-070082 byly podle § 79g odst. 1 trestního řádu jako náhradní hodnota zajištěny a) peněžní prostředky ve výši 32 000 Kč, b) peněžní prostředky ve výši 770 EUR a c) řetízek ze žlutého kovu v délce 60 cm s přívěskem ze žlutého kovu ve tvaru kříže, vydané dne 16. února 2016 stěžovatelem, neboť v dané věci nelze zajistit věc, která je výnosem nebo nástrojem trestné činnosti.

Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. června 2017 č. j. 1 To 351/2017-15 zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že probíhající trestní řízení považuje za nedůvodné a zajištění jeho majetkových hodnot za nepřiměřené, a to s ohledem na délku zajištění a nepatrnou finanční hodnotu zajištěné věci (zlatého řetízku). Ačkoliv o zajištění věcí bylo formálně rozhodnuto až 9. května 2017, fakticky je stěžovatel omezen v možnosti s věcmi nakládat již od 16. února 2016, kdy zajištěné věci vydal policejnímu orgánu v souvislosti se svým zadržením a následným vzetím do vazby. Postup policejního orgánu považuje stěžovatel za projev nepřípustné libovůle zakládající nepřezkoumatelnost rozhodnutí a potažmo porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále namítal, že zajištěním řetízku ze žlutého kovu spolu s přívěskem došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva praktikovat své náboženství. Stěžovatel je hluboce věřícím křesťanem, což minimálně policejnímu orgánu muselo být známo například z toho, že v době, kdy byl stíhán vazebně, nechával si do vazby posílat náboženskou literaturu, modlitební knížky apod., které procházely kontrolou vyšetřovatele. Zajištěný řetízek obdržel stěžovatel jako dar z tzv. Svaté země, tedy z Jeruzaléma, používal jej při modlitbách a má k němu silný citový vztah.

Zásah spočívající v odnětí tohoto předmětu nemůže podle názoru stěžovatele obstát v testu proporcionality, kde na druhé straně stojí zájem státu, případně poškozeného, na náhradu škody způsobené trestným činem. I bez znaleckého ocenění je totiž zřejmé, že byť je řetízek i s přívěškem zlatý, jeho tržní hodnota bude odpovídat maximálně jednotkám tisíc korun. Za situace, kdy stíhanou trestnou činností měla být způsobena škoda ve výši téměř 5 milionů korun, je zjevné, že případný benefit pro poškozeného je takřka zanedbatelný.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím policejním orgánem a krajským soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující orgány se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Krajský soud v Ostravě se vypořádal i s námitkami stěžovatele vznesenými v jeho stížnosti, zejména k nepřiměřené době trvání zajištění a dále k zajištění řetízku s přívěskem, které podle závěru učiněného krajským soudem, nemůže stěžovateli nijak bránit v praktikování náboženství. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná. Ke všem stěžovatelem uvedeným námitkám zbývá dodat, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.

Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů takto: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Jsou-li tyto požadavky dodrženy, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. usnesení ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 998/17).

Namítaný zásah do vlastnického práva stěžovatele splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Jedná se o dočasné omezení jeho vlastnického práva, nikoliv o trvalé zbavení vlastnického práva. K tomu Ústavní soud připomíná, že usnesení o zajištění věci (či rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž se jedná o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění, přičemž v případě nyní napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že požadavky na ně kladené splňují.

Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy policejních orgánů a soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.