I.ÚS 2671/15

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nařídil mu pokračovat v řízení bez zaplacení soudních poplatků.

Ústavní soud k projednání věci vyžádal spis Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 7 Azs 72/2015, z něhož zjistil následující:

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 20. 2. 2015, č. j. 52 A 80/2014-50, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 8. 2014, č. j. MV-83505-3/SO/sen-2012. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců svým rozhodnutím potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 22. 1. 2012, č. j. OAM-44440-8/DP-2011, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání. S kasační stížností stěžovatel spojil žádost o osvobození od soudních poplatků. O této žádosti Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. j. 7 Azs 72/2015-30, tak, že žádost zamítl a současně stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč. K zaplacení stěžovateli stanovil lhůtu 14 dnů od doručení výzvy a poučil jej o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení o kasační stížnosti zastaveno. Stěžovatel však na tuto výzvu nereagoval a soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu byl z důvodu nezaplacení soudních poplatků odepřen přístup k soudní ochraně. V důsledku rozhodnutí o správním vyhoštění byl přesunut do své rodné země. Náklady na soudní poplatek stěžovatel považuje za zcela nepřiměřené jeho nynějším majetkovým poměrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu v této věci však stěžovateli nesvědčí.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je zaručeno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Oproti jeho názoru Ústavní soud nezjišťuje, že by jeho právo na spravedlivý proces mu bylo upřeno; stěžovateli se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a Nejvyšší správní soud se zcela adekvátním způsobem vyjádřil k důvodům, jež ho vedly k zastavení řízení.

Na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tudíž nelze nahlížet jako na rozhodnutí, jež trpí nedostatkem odůvodnění, a není zatíženo ani tím ústavněprávním deficitem, jež je tvrzen v podobě jeho nepřezkoumatelnosti.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též i bývá) předmětem různých omezení, např. - jako v projednávaném případě - povinností zaplatit soudní poplatek. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem.

Z těchto důvodů je ústavní stížnost v části petitu, v níž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 7 Azs 72/2015-34, návrhem zjevně neopodstatněným, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Stěžovatel v druhé části petitu navrhuje, aby Ústavní soud Nejvyššímu soudu nařídil pokračovat v řízení bez zaplacení soudních poplatků. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci, nutno odkázat na § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Může se jednat buďto o zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo o vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody a příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva, pokud je to možné.

Za situace, kdy navrhovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, směřujícím ke zrušení rozhodnutí, navrhuje, aby mu Ústavní soud nařídil pokračovat v řízení bez zaplacení soudních poplatků, takto konstruovaný požadavek neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných příslušnými ustanoveními. Ústavní soud k projednání této části petitu není příslušný a proto návrh podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.