I.ÚS 2673/15

Ústavnímu soudu byla dne 2. 9. 2015 doručena ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2015 č. j. 6 To 366/2014-654, kterým byl k odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušen zprošťující rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 10. 2014 č. j. 5 T 40/2014-595 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost není přípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Uvedené ustanovení je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před obecnými soudy již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).

Ústavní soud má kompetenci podrobit ústavnímu přezkumu toliko rozhodnutí pravomocná, a to nikoli pouze ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že musí jít o rozhodnutí konečná. Opakovaně byly proto z titulu nepřípustnosti Ústavním soudem odmítnuty ústavní stížnosti v případech, kdy bylo vydáno pravomocné rozhodnutí obecného soudu, kterým věc nebyla ukončena, avšak byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení.

V petitu ústavní stížnosti nyní stěžovatel navrhl zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Předmětné trestní řízení tedy vzhledem ke zrušujícímu výroku odvolacího soudu nadále probíhá. Stěžovatel (obžalovaný) má tak právo v procesu využít všechna svá práva, a to i podání ústavní stížnosti proti konečnému trestnímu rozhodnutí.

Ústavní stížnost proti zrušujícímu výroku usnesení Krajského soudu v Plzni je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 148/05, ze dne 3. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 90/09, ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3794/14, ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 643/15).

Právní názor o nepřípustnosti ústavní stížnosti se pak podle konstantní judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li obecný soud, který má o věci nově rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na zásadách spravedlivého procesu, neboť se dopustil formalismu v rámci posuzování zákonnosti domovní prohlídky a nevypořádal se s kompletní skutkovou argumentací. Ústavní soud k tomu konstatuje, že ani tato námitka stěžovatele není důvodem přípustnosti ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není napravovat případná, ať tvrzená nebo skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, avšak je zásadně povolán po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a výsledek procesu obstojí z ústavněprávního pohledu.

Ústavní soud současně zvažoval, zda nepřijmout ústavní stížnost na základě § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ("stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele"). Toto ustanovení cílí na případy, kdy je přítomný silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.). Ústavní soud však uvádí, že v případě podané ústavní stížnosti o "přesah" v tomto smyslu nejde. Na důvody pro použití § 75 odst. 2 tohoto právního předpisu tak Ústavní soudem usuzováno nebylo.

Z řečených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti zrušujícímu rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnout.