Ústavní soud I.ÚS 2711/19 – Zrušení osvojení

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2019, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se svým návrhem ze dne 11. 7. 2018 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil nezrušitelné osvojení N. G. a stěžovateli prominul zmeškání lhůty k podání návrhu na zrušení osvojení. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 75 Nc 10003/2018-49 návrh na zrušení nezrušitelného osvojení, stejně jako návrh na prominutí zmeškání lhůty na podání návrhu na zrušení osvojení, zamítl. K odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě rozsudkem 14. 5. 2019 č. j. 14 Co 83/2019-64 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. K osvojení osvojené nezletilé dcery došlo v roce 2010 a stěžovatel si je vědom, že osvojení nelze zrušit po uplynutí 3 let od rozhodnutí o osvojení. Ovšem s ohledem na důležité důvody v jeho případě, kdy jej osvojenkyně nepravdivě obvinila z trestného činu, který nikdy nespáchal, probíhalo trestní řízení, několik měsíců byl ve vazbě a následně byl obžaloby zproštěn, má stěžovatel za to, že jeho návrhům mělo být vyhověno.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jeho nesouhlasem se závěry učiněnými soudy.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry, které ve věci soud prvního stupně učinil, konkrétně že občanský zákoník neupravuje možnost prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na zrušení osvojení a uzavřel, že okresní soud naprosto správným způsobem postupoval v souladu s ustanovením § 840 odst. 2 občanského zákoníku.

V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.