I.ÚS 2715/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2715/17 ze dne 15. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., Na Poříčí 1046, 1047/24-26, Praha, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017 č. j. 23 Cdo 4995/2016-390 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016 č. j. 90 Co 318/2015-361, za účasti EMTC - Czech a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 48.000.000 Kč, a to s odůvodněním, že účastníci uzavřeli smlouvu o zprostředkování, v níž se vedlejší účastnice (žalovaná) zavázala zajišťovat pro stěžovatelku uzavírání smluv o sdružených dodávkách elektřiny a plynu zákazníky. V dodatku č. 2 si účastníci sjednali mimořádnou odměnu 3x50.000.000 Kč, kterou měla vedlejší účastnice obdržet, pokud pro stěžovatelku zajistí sjednání celkem 124.000 smluv, resp. aktivních odběrných míst (odběrných míst přeregistrovaných u operátora trhu společnosti OTE a.s.). Odměna byla vedlejší účastnici vyplacena zálohově, přičemž stěžovatelka po kontrole zjistila, že jí byla dodáno pouze 84.384 odběrných míst, proto po vedlejší účastnici požaduje vrácení poměrné části mimořádné odměny. Oproti tomu vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy namítla, že pro vznik nároku na mimořádnou odměnu stačilo dodat stanovený počet odběrných míst, nikoliv však aktivních (tj. přeregistrovaných) odběrných míst. Vedlejší účastnice dále namítla, že po skončení období, v němž měla stanovený počet smluv dodat, měla stěžovatelka půl roku na kontrolu počtu dodaných smluv, v níž měla zjistit, kolik z dodaných odběrných míst se nepodařilo na stěžovatelku přeregistrovat a poté měla být vedlejší účastnici poskytnuta lhůta 3 měsíců na dodání nových odběrných míst. Vedlejší účastnice stěžovatelce sjednaný počet odběrných míst dodala a stěžovatelka revizi neprovedla, proto nemá podle vedlejší účastnice nárok na vrácení části mimořádné odměny. Soud prvního stupně vyšel z toho, že fakticky se předávací protokoly mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nevyhotovovaly, pouze se vypracovávalo měsíční vyúčtování, tzv. provizorní report, který obsahoval podrobné údaje o předaných smlouvách, OPM, provizi za každé OPM, seznam vratek, seznam storen a další údaje. Na základě odsouhlaseného provizorního reportu byla vystavena faktura. Smlouvy byly zasílány operátorovi trhu OTE k registraci v co nejzazším termínu, aby bylo původnímu dodavateli zabráněno v získání zákazníka zpět. Ve smlouvě mezi účastníky byl dále dohodnut zákaz sjednávání smluv s koncovými odběrateli, kterým bylo v době podpisu 70 let a více. Smlouvy s koncovými odběrateli staršími 70 let stěžovatelka akceptovala, od září 2011 do listopadu 2013 přijala přes 17 tis. takových smluv. Soud prvního stupně dovodil, že vedlejší účastnici vznikl nárok na mimořádnou odměnu dodáním odběrního místa, nikoliv však aktivního odběrného místa. K tomuto závěru dospěl soud na základě předsmluvní dokumentace, z níž vyplynulo, že od takového požadavku bylo upuštěno. Nadto, i kdyby si to účastníci dojednali, bylo by takové ujednání podle soudu prvního stupně neplatné, neboť by bylo v rozporu s kogentním ustanovením § 660 odst. 2 obchodního zákoníku. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl. K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc v zásadě i správně právně posoudil. Odvolací soud souhlasil s nalézacím soudem v tom, že v dodatku č. 2 Smlouvy o zprostředkování bylo dohodnuto, že vedlejší účastnice zprostředkuje uzavření 124.000 smluv, resp. odběrných míst, nikoliv však tzv. aktivních odběrných míst (přeregistrovaných u operátora trhu společnosti OTE a.s.). Odvolací soud rovněž sdílel právní názor soudu prvního stupně v tom, že mimořádná odměna byla vyplácena zálohově, záloha ve výši 3x50.000.000 Kč byla vyplacena před začátkem té které etapy. Po skončení každé etapy bylo stěžovatelkou vystaveno potvrzení o splnění etapy a vedlejší účastnice byla oprávněna mimořádnou odměnu vyfakturovat. Pokud stěžovatelka namítala nesprávné posouzení možnosti uzavírat smlouvy s osobami staršími 70 let, odvolací soud poukázal na ustanovení § 6 odst. 2 o. z., podle něhož nikdo nemůže těžit ze stavu, který sám vyvolal. Za situace, kdy vedlejší účastnice porušovala písemné smluvní ujednání k pokynu stěžovatelky a ta takové jednání akceptovala, nemůže se nyní podle odvolacího soudu dovolávat porušení smlouvy. Z uvedených rámcových důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný a ústavní stížností napadeným usnesením jej potvrdil. Stěžovatelka si následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že dovolání není, s ohledem na dikci ustanovení § 237 o. s. ř., přípustné. V souvislosti s ujednáním týkajícím se možnosti uzavírat smlouvy s osobami staršími 70 let, Nejvyšší soud uvedl, že obecné soudy nedospěly k závěru, že by ústní dohodou či praxí došlo ke změně písemné smlouvy, toliko uzavřely, že se stěžovatelka nemůže takového porušení smlouvy s ohledem na ustanovení § 6 odst. 2 o. z. dovolávat. Stejně tak Nejvyšší soud odkázal na skutkové závěry nižších soudů, podle nichž bylo předmětem smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí zprostředkování smluv, resp. odběrných míst, nikoliv však aktivních odběrných míst. Stran tvrzených procesních vad předchozích řízení Nejvyšší soud konstatoval, že ta by byla pro něj relevantní pouze za předpokladu přípustnosti dovolání. V záhlaví ústavní stížnosti uvedeným rozhodnutím obecných soudů odpovídá členění argumentace obsažené v ústavní stížnosti. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že dovolací soud nesprávně vyhodnotil přípustnost podaného dovolání. Podle jejího mínění obligatorně písemnou smlouvu lze měnit pouze písemně. Aplikace ustanovení § 6 odst. 2 o. z. je podle stěžovatelky retroaktivní, neboť sporná smlouva byla uzavřena i plněna před 1. 1. 2014. Navíc, pro aplikaci daného ustanovení nebyly podle stěžovatelky splněny zákonné předpoklady. Stejně tak se obecné soudy nevěnovaly náležitě pravidlům pro výklad smluv. Nejvyšší soud podle stěžovatelky rovněž opomněl tu skutečnost, že požadavky dané ustanovením § 237 o. s. ř. jsou naplněny již tvrzením, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ze shora sumarizovaných důvodů mělo dojít podle stěžovatelky k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 4 Ústavy. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Přes shora odkazovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instanč