I.ÚS 273/21

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") zamítl návrh povinné (stěžovatelky) na zastavení exekuce ze dne 30. prosince 2019. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") citovaným usnesením (I) odvolání stěžovatelky odmítl a (II) žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že v důsledku nesprávného postupu obecných soudů proběhla dražba s nižším výtěžkem, než v případě dobrovolného prodeje. Stěžovatelka uvádí, že dne 30. prosince 2019 podala návrhy na zastavení i odklad exekuce, a dne 14. ledna 2020 žalobu na vyloučení nemovitosti z dražby. Soud prvního stupně její návrhy zamítl - s tím, že neuvedla nic, s čím by se soudy již nevypořádaly. Odvolací soud uvedl, že byla-li již nemovitost vydražena, nelze o přezkumu uvažovat. Stěžovatelka je přesvědčena, že liknavostí obecných soudů došlo v mezičase k dražbě, a bylo jí tak upřeno právo na přístup k soudu; k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 562/2018, podle kterého je možné zastavit již ukončenou exekuci.

Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy nezohlednily ani skutečnost, že to byla právě ona, kdo se snažil věc celou dobu řešit, navrhovala oprávněnému společné kroky k prodeji nemovitosti, které by vyloučily náklady na exekutora a při dobrovolné dražbě by bylo možno nemovitost prodat výhodněji (vyšší vyvolávací cena). Nadto dražba proběhla v době nouzového stavu, kdy prodej nemovitostí stagnoval, a proto bylo možno předpokládat horší podmínky i výsledky dražby. Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se na obecné soudy obrátila již dříve; soud prvního stupně proto při nezměněné argumentaci stěžovatelky odkázal na svá předchozí rozhodnutí: usnesení č. j. 67 EXE 2761/2017-148 ze dne 12. března 2019, ve spojení s usnesením odvolacího soudu č. j. 51 Co 172/2019-177 ze dne 8. srpna 2019, a usnesení č. j. 67 EXE 2761/2017-195 ze dne 4. října 2019. Současně soud prvního stupně konstatoval, že dražba proběhla, a usnesením exekutora o příklepu č. j. 184 EX 2366/17-238 ze dne 11. března 2020, jehož správnost potvrdil odvolací soud usnesením č. j. 51 Co 112/2020-257 ze dne 9. dubna 2020, přešlo vlastnické právo na vydražitele.

Jakkoliv existuje zákonem předvídaná možnost zastavit výkon rozhodnutí (§ 268 o. s. ř.), a to dokonce v odůvodněných případech i poté, co exekuce skončila vymožením [viz například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2706/2007 ze dne 22. září 2008 (nevykonatelné podkladové rozhodnutí), sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 ze dne 15. srpna 2017 (nezpůsobilý exekuční titul) nebo č. j. 20 Cdo 562/2018-171 ze dne 2. srpna 2018 (nedostatečná součinnost oprávněného), všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz], je takový postup třeba chápat jako prostředek ultima ratio. V projednávané věci žádné výjimečné okolnosti nenastaly - obecné soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly opakovaně a v napadených rozhodnutích srozumitelně vysvětlily, proč neshledaly důvody k zastavení exekuce.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nebylo stěžovatelce upřeno; toto právo "pouze" zaručuje "spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy" (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 681/04 ze dne 4. května 2005). Odvolací soud rozhodl sice stručně, konstatoval však srozumitelně, i s odkazem na předchozí rozhodnutí o shodných návrzích, co jej k tomu vedlo. Je pochopitelné, že stěžovatelka považuje důsledky exekuce nedobrovolnou dražbou za méně výhodné než v případě, kdy by byla realizována dražba dobrovolná. Z usnesení soudu prvního stupně je patrné, že exekučním titulem byl rozsudek nalézacího soudu č. j. 27 C 17/2010-458 ze dne 7. července 2016, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu 70 Co 18/2017-518 ze dne 16. února 2017, který zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků (stěžovatelka a její švagr) a nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen rovným dílem mezi dosavadní spoluvlastníky. Byla-li dražba nemovitostí provedena před vyhlášením nouzového stavu dne 12. března 2020, nelze nižší výtěžek považovat za zásah do vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny) způsobený právě a jen napadenými rozhodnutími obecných soudů, neboť jde o důsledek celého řetězce kroků.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.